Sny jsou jako nekonečná TOUHA, pro kterou jsme často schopni udělat COKOLIV. Tou nejkrásnější ODMĚNOU za naše úsilí je právě splnění našeho SNU, kdy díky všem dobrovolníkům, skenovačům, digitalizátorům a autorům, bylo k dnešnímu dni do naší digitální knihovny
www.spvk.cz:
přidáno: 2666 knih a dokumentů a 15 Trialogů – B,
staženo: 28 444 souborů,
zaregistrováno: 195 uživatelů.
Budeme rádi, zachováte-li nám i nadále svoji přízeň coby čtenáři, a ještě raději, stanou-li se někteří z vás dalšími našimi přispěvateli a knihovna bude vzkvétat k vaší úplné spokojenosti.
Štěstí a zdraví v novém roce 2015 vám přeje za tým knihovny Svět pro všechny o. s.
Martina Roženková
Mozek
*
1. Nervové pulzy se z mozku a zpět do mozku pohybují rychlostí 270 km/h.
Proto máte tak ultrarychlé reakce, když v hospodě strčíte do piva.
*
2. Mozek spotřebuje stejné množství energie jako 10W žárovka. I ve
spánku. Někomu se však nerozsvítí nikdy.
*
3. Lidská mozková buňka může pojmout 5× více informací, než je v
kompletní encyklopedii. Vyjádřeno v číslech je kapacita mozku podle
vědců až 1000 terabajtů (1 TB = 1000 GB). Tady nás příroda asi trochu
přecenila.
*
4. Informace se v různých typech neuronů šíří různou rychlostí. Od 2 km/h
až po 430 km/h. Vzuuuuuum!
*
5. Mozek je v noci mnohem aktivnější než ve dne. Zpracovává data získaná
přes den. Přes den se asi kochá.
*
6. Čím vyšší IQ, tím více sníte. Zároveň to však neznamená, že když
nemáte sny, jste retardovaní. Zejména proto, že si své sny pamatujeme v
průměru 2–3 sekundy po probuzení. Pokud si je nepamatujete ani ty dvě
sekundy, pak ano, jste retard. Ale i na to lidi zapomínají.
*
7. Mozek sám necítí bolest. Nejsou v něm totiž receptory bolesti.
Vzpomeňte na pana Lectera a jeho pojídání mozků, během kterého si se
svým jídlem povídá.
*
8. Do mozku jde 20 % kyslíku z celkového množství v krvi. A to tvoří
mozek 2 % z celkové tělesné hmotnosti. Takže dýchejte zhluboka, budete
chytřejší.
*
9. Neurony během života rostou. Takže není pravda, že jenom odumírají.
Rostou však jiným způsobem než normální tkáň, proto buďte klidní, to, co
vám leze z ucha, jsou obyčejné chlupy.
*
10. Osmdesát procent mozku je jen voda. Tedy ne kus masa, jak jej znáte z
televize. Kdybyste z něj vyždímali všechnu krev a vodu, zůstala by jen
trocha masa s bídou na polívku.
Světový den Braillova písma si připomínáme každoročně 4. ledna na počest Louise Brailla, vynálezce Braillova písma, který se v tento den narodil v roce 1809.
*
Louis Braille byl vynálezce takzvaného Braillova písma – systému psaní pro nevidomé.
Braille se narodil v městečku Coupvray blízko Paříže ve Francii. Jeho otec Simon-René Braille byl sedlář. Ve věku tří let si Louis poranil levé oko šídlem z otcovy dílny. Dostal infekci, která se přenesla i na pravé oko a postupně oslepl.
V deseti letech dostal stipendium na studium v Institutu des Jeunes Aveugles (Královský institut pro slepou mládež) v Paříži. Hrál na varhany a později se stal profesorem na tomtéž ústavu. Děti se zde učily číst pouze rozeznáváním vystouplých písmen hmatem. Nemohly však psát, protože tisk byl realizován vlisováním drátěných písmen do papíru.
Když mu bylo patnáct, vynalezl systém vyražených (vystouplých) bodů. Inspirací mu byl starý systém kapitána Charlese Barbiera de la Serre. Ten navštívil školu a přinesl s sebou již nepoužívaný vojenský systém nočního psaní. Vojenský systém byl vytvořen pro vojáky, aby mohli přijímat rozkazy i za tmy. Byl založen na dvanácti bodech. Braille jej zdokonalil a nakonec použil bodů pouze šest.
Louis Braille vydal v roce 1829 svou první knihu pro nevidomé a v roce 1837 Braille zdokonalil psaní přidáním znamének pro zápis matematických symbolů (Nemeth Braille) a hudby (Braille music code).
V roce 1932 začal „Braillovo písmo“ používat celý svět.
Braille zemřel na tuberkulózu a pohřben byl v Paříži.
Na opuštěném ostrově je nevidomý muž. V kapse má 2 červené a 2 bílé tabletky. Má je však v kapse promíchané. Potřebuje si vzít jednu bílou a jednu červenou – na pořadí nezáleží, když si ale vezme 2 tabletky stejné barvy zemře… co má tedy dělat?
Ať pocit štěstí, radosti,
se v duších vašich rozhostí,
když Štědrý den k vám zavítá,
nechť láska ve vašich srdcích ukrytá,
se mocným proudem vyroní,
když zvoneček sváteční tiše zazvoní.
Všem dobrovolníkům, autorům, skenovačům, korektorům,
kteří nám i nadále pomáhají budovat a vylepšovat knihovnu,
pochopitelně vám čtenářům,
bez kterých by to, co děláme, nemělo smysl,
srdečně děkujeme, a přejeme
vánoční svátky plné radosti a pohody,
dobrou náladu, která hřeje i v mrazu,
štěstí, zdraví a ten nejkrásnější nový rok,
který přinese splnění všech přání!
Tým digitální knihovny pro nevidomé a slabozraké Svět pro všechny o. s.
V zimních měsících, kdy je toho pohybu přece jen poskrovnu a když se nudíme, tak některý hezký den vyrazíme s manželkou zkontrolovat naši chatku, náš rekreační domek. Jedeme poledním vláčkem a po vystoupení volnou procházkovou chůzí projdeme vesnicí a začneme stoupat na kopec. Řeka Ohře má v Lounech nadmořskou výšku 185 metrů, obec Domoušice, kde domek vlastníme, 400 metrů a naše orlí hnízdo 500 metrů. To znamená, že zima – počasí v Domoušicích – je občas zcela jiné než v Lounech, odkud vyjíždíme. K našemu víkendovému obydlí vede úzká úvozová cesta. Na jedné straně dvoumetrový a z druhé strany metrový břeh, nahoře pastviny, takže bývá velice často zafoukána sněhem. Jdeme takhle jednou také na kontrolu, manželka vyfintěná v kožichu a hezké čepici, hezké kozačky, zatím co já – alespoň podle jejího mínění – jako vandrák v polo teplé a napůl rozeplé bundě. Poslední dvousetmetrový úsek právě tou úvozovou cestou od posledního domku byl zafoukán, a jak žena konstatovala, tak zcela. Měl jsem na nohou boty do půli lýtek a tak jsem krátkými kroky začal prošlapávat cestu. Manželka frfňajíc šlapala v mých stopách. Vše by bylo dopadlo dobře, kdyby nezahlédla na vyšším břehu v křoví, které lemovalo cestu nějakou šípkovou větvičku i se šípky, která se jí hrozně zalíbila, a že ji teda musí mít. Kapesní nůž jsem jí samozřejmě nepůjčil a ani sám jsem tam nelezl. Považoval jsem to s otevřeným nožem za dost nebezpečné a také – kvůli nějakému manželčinu rozmaru se hned nezblázním. Došli jsme na barák, který ženuška zpovzdálí obešla, to aby viděla, zda je v pořádku střecha, okoukla, co měla okouknout, já mezitím odemkl a natáhl si pracovní plášť, neboť jsem si potřeboval najít něco v dílničce. Po chvíli slyším volání o pomoc. Vyjdu ven, a slyším manželku zezdola volat a ptám se tedy, co je? „Honem sem pojď, zapadla jsem do závěje až po ramena a určitě se udusím, když mne hned nevytáhneš.“ Vzal jsem tedy namísto své bílé hůlky pořádný klacek, o který se dá pořádně opřít, a po pastvině šel za manželčiným hlasem. Dostal jsem vynadáno, proč mi to tak dlouho trvá, že je mi jedno, kdyby se udusila a tak dále a tak podobně. Když jsem se k ní ohnul a poznal, že sjela ze břehu dolů, a že jí koukají pouze ramena a hlava, tak jsem usoudil, že bude lépe ji stáhnout za nohy dolů, pod břeh. Optal jsem se, čím to chtěla uříznout, a ona že malou pilkou a nůžkami na křoví, ale oboje že je dole ve sněhu. Odkráčel jsem tedy za jejího mohutného lamentování – co ji tam nechávám – nahoru. Snad chudinka opravdu věřila tomu, že ji tam nechám zmrznout, a po cestě již pod břehem se vrátil dolů. Nejdříve našel ve sněhu pilku s nůžkami a začal osahávat její nohy-lýtka, které byly v úrovni mého obličeje. Vyřízl jsem nějaké klacky-pruty, abych jí udělal cestu a tu moji chudinku stáhl dolů.
Byli jsme oba po pás ve vyšlapané závěji, když se na kopci objevili nějací puberťáci na lyžích. Začal jsem tedy na ně křičet, abych na sebe upozornil. To aby náhodou při sjíždění dolů do nás nenarazili. Vyjevení, nechápající u nás zastavili a vyptávali se co a jak. Když jsem jim za mohutného nadávání a zesměšňování manželky a celého ženského pokolení vysvětlil, co se událo, tak nějaká děva konstatovala, že má žena pravdu a hned vyslala nějakého kluka, aby vylezl nahoru a nařezal, co bylo třeba. Vrátili se s námi nahoru k chatě a ona dívčina, že je v nějakém výtvarnickém kroužku, křikla na kluka „běž uříznout ještě tohle a do lesa pro támhleto“… a já se jenom divil, jak kluci poslouchali. Pak se to vše něčím – nějak svázalo a prý to bylo docela hezké. Moje ženuška v sedmém nebi děkovala oné dívčině i klukům. Mládež odešla, my se převlékli, zamkli barák a odešli také. Teprve ve vlaku, když spolucestující chválili a obdivovali manželčin pugét, či co to bylo a manželka vyprávěla a chválila dnešní mládež, jsme si uvědomili, že jsme se jich ani nezeptali, jak se jmenují, abychom věděli, kdo má tak dobře vychované děti.
Bylo to však ještě v době, kdy jsme byli vedeni k tomu, abychom si pokud možno pomáhali, a nikoli k sobectví a bezohlednosti.
Luboš Hocký
Některý den v měsíci říjnu, to záleží na počasí, uklidíme chatičku, sbalíme se a zeťák nebo holka nás i s věcmi odveze do Loun. To zařizuje manželka. Já se postarám o chatu jako takovou. Připravím si hadici k vypuštění vody, natáhnu pastičky na myši, uklidím si dílničku a tak podobně. Poslední pohled a chatičko adié… S příchodem mrazů tam jedu již sám zavřít okna, neboť do té doby jsou zavřené pouze okenice – kvůli větrání – a vypustím vodu. Takto to také probíhalo jednoho mrazivého dne na podzim. Žena koupila pastičky na myši, dala do igelitky spolu s návnadou, svačinku pro mne, to abych náhodou nezhubl, na cestu hubana a šel jsem. Slyšel jsem za sebou jen poznámku: „Né že se tam ožereš!“ Cesta vláčkem kolejáčkem proběhla v pohodě. V Domoušicích musím okolo hospody. Jsem slušně vychovaný Čech a tak jsem tam samozřejmě zašel. Musel jsem se také dozvědět, co je ve vsi nového, že? Maruška, jako paní hospodská mne přivítala slovy: „Mrzne a lufťáci se slézají, aby zazimovali chalupy. Máš dost hnoje?“ Dal jsem si dvě pivínka, do každé nohy jedno a preventivně velký fridex, (to aby mne náhodou neroztrhl mráz)… Dorazil jsem na chatu, roztočil kohoutky, z předem napuštěné vody si uvařil kafíčko, snědl svačinu, (co kdyby se zkazila)… Zaštrachal jsem v tašce, vyndal pastičky a… ouvej. Manželka připravila svačinu pouze pro mne. Myším do pastiček nebylo co dát. Zvedl jsem tělo, zavřel dveře, zamkl branku a seběhl do hospody. Dal jsem si dvě pivka a jeden fridex, poprosil Marušku o krajíček chleba a vyběhl na kopec. Natažení pastiček byla chvilka a přesunutí do kuchyně, kde měla podle manželky za levými horními dvířky v sektorce býti sůl, proběhlo také bez problémů. (Tu sypu do hajzl mísy aby nezamrzla.) … Sůl samozřejmě nebyla k nalezení a tak již bez úsměvu – hurá dolů do hospody. Dvě piva, fridex, vyžebraná sůl a vzhůru na kopec. Nasypal jsem sůl do klozetu, zamíchal a přidal kostku polystyrénu. Poslední kontrola omakáním okenic i oken, převléknutí a již jsem zamykal s velkou chutí dveře. Venku následovalo zkontrolování kůlny a dveří sklepa. Již delší dobu jsem pozoroval, že v mé břišní dutině není něco v pořádku. Sundal jsem tedy bundu, hodil přes venkovní lavičku a zašel za kůlnu, neboť klozet již nebyl k použití. Vše proběhlo lehce a rychle, včetně natažení kalhot. Hezky mrzlo a já byl rád, že lezu opět do bundy. Cestou na vlak jsem navštívil matku a vyslechl její monolog. Byla celý den sama se svým pejskem v baráčku a tak byla ráda, že jí někdo navštívil. Večer jsme se rozloučili a já chtějíc vědět, jak dopadli domoušičtí fotbalisti se zastavil opravdu jen na jedno u Marušky. Tam jsem také přišel na to, že mi na zahrádce vypadla z bundy „šrajtofle“. Nemám to na chatu daleko, něco přes kilometr, ale stometrový výškový rozdíl. Bylo mi také jasné, že večerní vlak již nechytím. S povzdechem jsem si řekl: „No, když si blbej“, a vyšlápl. Míjeje stráň, na které dosud sáňkovaly děti, slyším otázku: „Pane Hocký, proč dneska chodíte pořád nahoru a dolů?“ Přiznám se, že mi dalo dosti práce naladit tvář do příjemného úsměvu a něco – cosi odpovědět. Peněženka skutečně ležela pod lavičkou a já již klidný sestupoval polní cestou k vesnici. Na horním rozcestí mne kamarád Karel, (také lufťák), který byl zazimovat, zastavil řka: „Luboš, koukám s Lídou, jak lítáš nahoru a dolů, není ti něco?“ Mé zdrcené povzdechnutí a vzteklé: „Když se něco sere, tak se to sere,“ mu bylo odpovědí. Vše jsem mu vysvětlil s dodatkem, že mne také mohl pozdravit dřív. Uznal to a chlácholivě dodal: „ Dej si pivko a já tě za chvilku, až to tu dodělám, vezmu autem do Loun.“ Sedím, sedím, piju již třetí pivo, když mi Maruška říká: „Luboš, volal nějaký Karel, že na tebe zapomněli a že jsou již v doma.“ Bylo mi jasné, že pojedu půlnočním vlakem. Bylo mi také jasné, že na nádraží půjdu sám, že mne bude doprovázet jen má bílá hůlka, družka to má nejvěrnější. Že cestou na vlak nikoho nepotkám, že je sníh a že tedy musím s alkoholem pomalu. Začal jsem ochutnávat různé nealkoholické nápoje a musím dát zapravdu lékařům, že je to nezdravé a věřím, že i životu nebezpečné. Flamendrák měl samozřejmě zpoždění. Byl přece vítr se sněhem. Konečně jsem se dočkal a kolem jedné po půlnoci jsem vystoupil z motoráčku. Ve větru a dešti se sněhem jsem kráčel lounskými liduprázdnými ulicemi k domovu. Tiché odemknutí dveří bytu, svléknutí a sladká vidina teplého pelechu se naplňovala. Manželka otevřela jedno oko a spustila svůj brumlavý monolog. Nevím proč, otevřela i druhé oko a zjistila, že jsem střízlivý! V jednu v noci! Co se dělo dál, to popisovat nemohu: Pravda je však ta, že jsem ještě té noci musel dokázat, že jsem chlap a že jsem nebyl u nějaké té rozhoď nožky. Mohu vás vážení ubezpečit, že od té doby jsem v pozdních nočních hodinách domů střízlivý nepřišel a také nepřijdu!
Luboš Hocký
15. 12. – Prosinec, když je mu zima, halí se v bílý kožich.
16. 12. – O svaté Albíně, schovej se do skříně.
17. 12. – O svatém Lazaru, utěsni stodolu.
18. 12. – Dvoupalcový jazyk ženský utluče patnáct pěstí vysokého chlapa.
19. 12. – Prosinec zemi zhrudí a jizbečky studí.
20. 12. – Prosinec se sněhem na pěšině, žitko je na každé výšině.
21. 12. – O svatém Tomáši beranici na uši.
22. 12. – Když prosinec bystří, o vánocích jiskří.
23. 12. – Svatá Viktorie, obrázky na okna ryje.
24. 12. – Na Štědrý večer hvězdičky — ponesou vajíčka slepičky.
25. 12. – Na Boží narození o bleší převalení.
26. 12. – Když na Štěpána silný vítr bouří, vinař smutně oči mhouří.
27. 12. – Kdo špek jí a slivovicu pije, toho ani pantokem nezabije.
28. 12. – Když na Mláďátka prší, osýpají se děti.
29. 12. – Prosinec-li hladí, leden pak mrazem zraní.
30. 12. – Jsi-li churav, je to z vody, proto rychle do hospody.
31. 12. – Když na Silvestra sněží, Nový rok není daleko.
– Jaký je rozdíl mezi anglickou a sicilskou pojišťovnou?
– V anglické vám na základě statistik řeknou, kolik lidí umře v dalším
roku.
– V sicilské vám řeknou i jména.
*
Do firmy nastoupí nový šéf. Je o něm známo, že je to tvrďák.
Poprvé prochází kancelářemi a vidí muže, který nic nedělá, opírá se o zeď a
jen tak kouká.
Říká si, že ukáže názorně všem ostatním, jak naloží s takovými, kteří se
flákají.
Jde k onomu muži a nahlas se důrazně ptá: „Jaký máš plat?“
Muž na to, trochu překvapeně: „12.000,- korun měsíčně… proč?“
Šéf vytáhne peněženku, podá mu 6.000,- a zařve: „Tady máš dvoutýdenní plat a
teď vypadni a už se tady neukazuj!!!“
Muž vezme peníze a odejde. Šéf má dobrý pocit, že všem ukázal, jak v žádném
případě nestrpí lenochy, a přitom se ptá: „ Může mi někdo říct, co tu vlastně
dělalo to líný hovado?“
A jeden zaměstnanec mu s klidem odpoví: „Dovezlo nám pizzu….“
*
Sedí smutně pán u jídla.
„Proč nejíte?“
„Ztratil jsem zuby!“
Druhý pán sáhne do kapsy, vytáhne hrst protéz, pán si je vyzkouší, jedna pasuje, tak si ji nechá a nají se.
„Děkuji, kolik za ní chcete?“
„Nic!“
„Vy jste zubař?“
„Ne, hrobník!“
*
Víte, jaký je rozdíl mezi šálkem kávy a nočníkem? Nevíte! Tak to už si u Vás nikdy nedám kávu.
*
Francouz klidně pojídá svou snídani (káva, croissanty, chléb a džem), když se k němu posadí Američan žvýkající žvýkačku.
Francouz ho ignoruje a tak Američan, kterého to netěší, začne rozhovor: „Jíte celý chléb?“
Francouz (rozmrzele): „Samozřejmě.“
Američan: „My ne. My jíme jen to, co je uvnitř, kůrky sbíráme do kontejneru, recyklujeme je, vyrábíme z nich croissanty a prodáváme je do Francie.“
Francouz tiše přežvykuje.
Američan pokračuje: „Jíte s chlebem džem?“
Francouz: „Samozřejmě.“
Američan: „My ne. My jíme k snídani jen čerstvé ovoce, potom posbíráme všechny slupky a zbytky do kontejneru, recyklujeme je, vyrábíme z nich džem a prodáváme ho do Francie.“
Francouz se zeptá: „A co děláte s použitými kondomy?“
Američan: „Vyhazujeme je, samozřejmě.“
Francouz: „My ne. My je sbíráme do kontejneru, recyklujeme je, vyrábíme z nich žvýkačky a prodáváme je do Ameriky.“
*
Jde si takhle jedna tlustá paní po ulici a zpívá si: „Kdybych byla jahodou…“
Náhodný kolemjdoucí se přidá: „To by bylo džemu…“
*
Sedí mladá krásná slečna v restauraci.
Přijde k ní číšník a zeptá se: „Obědnáno?“
Ona odpoví: „Tak zaprvé jsem už obědvala a zadruhé nejsem žádná nána!“
*
Přijde chlap do obchodu a ptá se: „Dobrý den, máte dost chleba? Já si totiž musím ještě domů skočit pro peníze.“
Prodavač: „Milej pane, chleba tady máme tři prdele.“
Chlap si tedy odejde domů pro peníze a když se vrátí do obchodu, říká: „Uff.. jsem tady. Vzal bych si jeden chleba.“
Prodavač: „Hmmm, už nemáme.“
„Jakto? Říkal jste, že chleba máte ještě tři prdele“
„Milej pane, tři prdele, to je šest půlek a to máte prodaný za pár minut“ žeju…
*
Novinářka šla po předměstí a všimla si jednoho malého staříka, jak se na houpacím křesle vyvaluje ve slunečních paprscích. Dostala nápad a jde k němu:
„Dobrý den, pane. Nemohla jsem si nevšimnout, jak vypadáte spokojeně. Mohl byste mi pro naše noviny prozradit recept na spokojený dlouhý život?“
„Kouřím denně tři dvacky cigaret, za týden vypiju bedny whisky, jím tučná jídla a zásadně necvičím.“
„To zní opravdu zajímavě. A kolik vám je?“
„Jedenatřicet.“
*
U lidožroutů se vaří oběd, matka míchá velkou kostí v kotlíku a okolo běhají malí kanibálci. Vtom jeden nakoukne do kotle a vzdychne: „Ach jo, zase polívka z pytlíku.“
*
Sousede, představ si dopoledne mi přivezli hnůj na jahody!
„Neříkej, to my si na ně dáváme šlehačku.“
A vovovo tom to je přátelé…