Jak může někdo vydat něco tak příšerného, to fakt nechápu. Podněcovat agresivitu v tak útlém věku je prostě skandál…
Popis pro nevidomé:
Běžel zajíc kolem plotu, roztrh sobě novou botu. Liška mu ji zašívala, veverka se posmívala. Huš veverko, huš, vrazím do tě nůž, vrazím do tě zavíráček, budeš zpívat jako ptáček, vrazím do tě kudličku, vyrazím ti dušičku.
Přijde blázen do elektra a povidá, „dobry deeeen máte barevný televize“? prodavač na to „ano máme“, „tak vite cooooo“ povídá blázen, „dejte mně oranžovou“…
Prof. MUDr. Václav Vejdovský DrSc. – * 15. 2. 1896, † 26. 9. 1977
Český lékař, oftalmolog; profesor na Univerzitě Palackého (UP) v Olomouci, zakladatel a první přednosta oční kliniky UP v Olomouci.
Cena města Olomouce v oblasti přírodní vědy – lékařství in memoriam.
Když byla v roce 1946 znovu zřízena Univerzita Palackého v Olomouci, byl přednostou očního oddělení již 18 let významný představitel československé oftalmologie primář docent Václav Vejdovský, který byl nejen pověřen vedením kliniky, ale současně se stal prvním děkanem lékařské fakulty.
Narodil se 15. února 1896 v Praze, lékařská studia ukončil promocí na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze 7. listopadu 1919. Bezprostředně po promoci odjíždí Vejdovský do Paříže, kde pracuje od roku 1919 jako nehonorovaný asistent u profesora Poularda v Neckermanově nemocnici a také u profesora Moraxe v Lariboiére až do roku 1921. Po návratu do vlasti nastupuje na nově zřízenou oční kliniku v Brně ve funkci 1. asistenta, aby mimo jiné podpořil profesora Slavíka v počešťování – do té doby téměř výlučně německé – moravské oftalmologie. Na klinice v Brně pracoval Vejdovský téměř 7 let.
23. května 1928 vyhrává Vejdovský konkurs na místo primáře očního oddělení zemské nemocnice v Olomouci. Do konkurzu byli přihlášeni čtyři lékaři včetně budoucího přednosty oční kliniky v Bratislavě docenta Galy. Vejdovský nastoupil po známém primáři Eduardu Zirmovi, operatérovi, který jako první uspěl se zachováním transparentního terče rohovky. Primář Zirm ordinoval ještě až do roku 1935 a operoval v soukromém očním sanatoriu. Navíc v Olomouci ordinovalo několik dalších německých lékařů, kteří přijali příchod Vejdovského se značnou nevolí, neboť v něm viděli ohrožení své existence (Kurz). Vejdovský se však díky svým odborným kvalitám a laskavému přístupu k nemocným záhy prosadil, takže brzy proudily do jeho ordinace zástupy pacientů nejen z Moravy, ale i ze Slovenska.
23. října 1930 se Vejdovský habilituje na oční klinice Masarykovy univerzity v Brně a získává titul docenta. Při znovuotevření univerzity v Olomouci v roce 1946 je Vejdovský pověřen přednáškami z očního lékařství, 2. února 1948 je jmenován řádným profesorem očního lékařství na Palackého univerzitě v Olomouci a zároveň prvním děkanem této fakulty na období 1948 – 1952. Děkanem je Vejdovský zvolen i podruhé v roce 1954. V roce 1956 byla Vejdovskému udělena hodnost doktora lékařských věd.
Za dobu 42 roků, kdy vedl olomoucké oční oddělení a později kliniku, provedl impozantní počet operací, celkem 17 781. Jako první na světě provedl rekonstrukci dolního slzného kanálku ústní sliznicí. Rovněž provedl řadu transplantací rohovky, byl zastánce Denigovy plastiky po poleptání očí.
Profesor Vejdovský patřil k zakladatelům a čelným představitelům československé oftalmologické společnosti; od roku 1951 byl jejím místopředsedou, předsedou společnosti byl v letech 1967 – 1970, zastával řadu vedoucích funkcí v lékařských společnostech střední Moravy, od roku 1957 reprezentoval Československo ve výboru Evropské oftalmologické společnosti až do svých sedmdesáti let, kdy se stal čestným členem této společnosti. Profesor Vejdovský byl členem Francouzské oftalmologické společnosti a od roku 1923 jejím „délégé étrangére“ pro Československo. Od roku 1969 byl dopisujícím členem Rakouské oftalmologické společnosti, v roce 1956 obdržel Československou cenu míru a Zlatou medaili Univerzity Palackého. V roce 1961 obdržel čestné členství Československé lékařské společnosti J. E. Purkyně, v roce 1967 Řád práce. V roce 1972 obdržel medaili Emilie Suchardové za péči o nevidomé občany. Profesor Vejdovský byl od začátku vydávání Sborníku sjezdových prací jeho významným spolupracovníkem, od založení Československé oftalmologie v roce 1933 členem redakčního kruhu, od roku 1948 členem řídící a vydavatelské komise časopisu. Členem redakční rady časopisu byl až do roku 1971.
Profesor Vejdovský byl vynikajícím turistou a právě tato záliba ho udržovala v dobré fyzické a duševní kondici do pozdního stáří. Byl velkým znalcem přírody, příznivcem umění, byl členem spolku českých bibliofilů a zvláštní pozornost věnoval historii, zvláště očního lékařství.
V roce 1955 v době svého děkanování se zasloužil o zřízení Ústavu dějin lékařství na Univerzitě Palackého a kroužku pro historii lékařství. Profesor Vejdovský založil v roce 1954 v Litovli školu pro slabozraké a patronoval kroměřížskou školu. Ve stejném roce založil při klinice ortoptické oddělení.
Světově známý profesor zoologie na Karlově univerzitě František Vejdovský byl strýcem profesora Vejdovského, takže sklon k vědeckému bádání byl zřejmě v rodině geneticky zakódován. Svá vědecko-výzkumná bádání uložil Vejdovský do 150 vědeckých prací. Zpočátku se Vejdovský zabýval problematikou specifických zánětů oka. Nejdříve luetickými onemocněními, později ve větší míře tuberkulosními onemocněními oka v klinice i experimentu. Další okruh problémů byla terapie popálení a poleptání oka, kde zvláštní pozornost věnoval Denigově plastice oka ústní sliznicí. Všímal si následků poleptání oka především yperitem. K této problematice vydal v roce 1937 odbornou příručku „Onemocnění očí bojovými látkami“, která vyšla jako první svazek lékařského pracovního sboru v Olomouci – Lutíně. V roce 1925 prováděl ještě v Brně společně s docentem Petříkem transplantace celých bulbů na krysách a králících. Závěrem shrnutí těchto pokusů vyvrátil příliš optimistické názory Koppanyho. Ve spolupráci s Heincem napsal – Praktika očního lékařství.
Na své klinice vytvořil Vejdovský respekt vzbuzující oftalmologickou školu, ze které vyšli dva profesoři, Heinc a Švec, pět docentů Dolének, König, Kuběna, Dvořák, Vymazal a osm přednostů očních oddělení. Ve svých 74 letech 28. února 1970 odchází Vejdovský do důchodu, ale až do své smrti 28. září 1977 zůstává v úzkém kontaktu s klinikou. Sluší se připomenout ještě jednu epizodu z války. V listopadu 1940 byl s několika členy Lutínské skupiny Ing. Sigmunda vězněn nacisty v Cejlu a v Kounicových kolejích. Smrti unikl jen díky úspěšné intervenci jednoho z bývalých vděčných pacientů.
U holiče
Chlápek strčil hlavu mezi dveře holičství a zeptal se,
„Jak dlouho budu čekat na ostříhání?“
Holič se rozhlédl po místnosti plné zákazníků řekl,
„Asi tak dvě hodiny.“
Chlápek odešel, toho dne se ale již nevrátil.
O několik dní později, stejný chlápek strčil hlavu mezi dveře a zeptal se,
„Jak dlouho budu čekat na ostříhání?“
Holič se rozhlédl po místnosti a řekl,
„Asi tak tři hodiny.“
Chlápek opět odešel, a zase se toho dne již nevrátil.
O týden později, stejný chlápek strčil hlavu mezi dveře a zeptal se,
„Jak dlouho budu čekat na ostříhání?“
Holič se rozhlédl po místnosti a řekl,
„Asi tak půldruhé hodiny.“
Chlápek odešel.
Holič se obrátil na svého kamaráda,
„Hej, Bobe, mohl bys pro mě něco udělat? Běž za ním a zjisti kam jde.
Stále se ptá jak dlouho musí čekat na ostříhání, nikdy se ale nevrátí.“
Bob se za chvíli vrátí do holičství a hystericky se směje.
Holič se jej zeptá, „Tak kam jde když odsud odejde?“
Bob se na něj podívá, utře si slzy a řekne,
„K tobě domů!“
*
Vyšetřovatel se ptá pěkné sekretářky:
– Slečno, nemáte tušení, proč vyskočil Váš šéf z okna?
– Bohužel ne. A přitom to byl tak milý člověk. Minulý měsíc mi koupil kožich, minulý týden sportovní auto a dnes diamantový prsten.
Pak mi řekl, že by se se mnou chtěl vyspat a co bych za to chtěla…
– A co jste mu řekla?
– No, že ostatní z firmy mi dávají 50 euro…
Prakticky 20 roků chodím do stejné restaurace, sedávám u stále stejného stolu, na stejné židli…
Čas ale způsobil, že se obměnili kamarádi. Někteří odešli na věčnost, druzí k jinému stolu či do jiné hospody a jiní se odstěhovali. Tak i kamarád Milan se odstěhoval do nějaké vesnice ke starým rodičům. To aby uvolnili byt mladým a také aby se snáze mohli starat o staré rodiče.
Stalo se, že mladí odjeli na dovolenou a tak s manželkou hlídali malá vnoučátka.
To mu umožnilo, že se po letech přišel také podívat do Slavie na staré kamarády.
Pozdravili jsme se, přivítali se a povídali si – jak se tomu komu daří, kdo zemřel a tak podobně.
Po nějakém čase se Milan optal, kdo mne připravil o to „stavebko“ co jsme spolu vybírali. Milenky? hospoda? Odvětil jsem, že pánové v mém věku již o milenky obvykle nemají zájem, s cigaretami jsem se rozešel, když stály 40 kaček a na ty tři pivka si ponechám kapesné z důchodu.
Kamarádi byli zvědaví, jakou ochranku mi Milan dělal a tak jsme zavzpomínali a dali k dobru tuto příhodu:
Když jsem ještě seděl v ústředně, tak jsem si, (aby manželka nevěděla), založil u tehdejší Agrobanky stavební spoření. Seděla tam tehdy za přepážkou dobrá známá, která si však vymínila, že si
k sepisování pro jistotu někoho přizvu. Stalo se.
Po pěti letech nadešel čas k vybrání korunek a tak jsem požádal kamaráda, aby pro korunky došel se mnou. Člověk neví, kdo ho odkud pozoruje a tak jistota je jistota.
Byl stanoven den, kdy budu mít peníze připraveny a kamarád tedy přijel. Když jsem podepisoval ukončení spolupráce s bankou a přebíral peníze, byla pracovnice za přepážkou poněkud nervózní a já si současně uvědomil, že při mé druhé straně někdo stojí. Optal jsem se a ona to ochranka. Když jsem odcházel, byl můj kamarád požádán, aby se trochu zdržel.
Ten pitomec nemohl ráno spát, tak vzal rybářské pruty, natáhl maskáče, kanady a šel k vodě.
Když se s mírným zpožděním vrátil, dal úlovek s pruty domů, ale maskáče se širokým řemenem, na kterém byl v pochvě velký lovecký nůž – dýka – si nechal na sobě.
Když se vše vysvětlilo, konstatovali přítomní, že se nás spíše lidé leknou, než aby nás někdo přepadl…
Luboš Hocký
Domluvily jsme se se švagrovou, že spolu pojedeme na borůvky. Obě sbíráme s nadšením, je to pro nás relax. Už si představuji travnatou loučku, na níž se mezi nízkými smrčky modrají nádherné veliké borůvky… Těším se, nemohu se dočkat, až vyrazíme, přemýšlím, co si vzít s sebou – předpověď počasí je totiž poněkud nejistá, dokonce mají být bouřky, a to především v horské oblasti, kam se chystáme. Samozřejmostí je pořádná svačina – co kdybychom zabloudily, a pití – bude vedro.
Přesuny autem jsou pohodlné, hlavně když jste spolujezdec, a tak mi cesta na Podolanky utekla jako voda a ještě jsem mohla pozorovat ubíhající krajinu, a že je v těch Beskydech hezky! Na parkovišti má auto konečnou, dál musíme pěšky. Kráčíme svižně po lesní cestě a netrvá dlouho, a míjíme borůvčí rostoucí podél cesty – pochopitelně bez borůvek. Je to příliš blízko parkovišti, musíme dál. Sluníčko se snaží ze všech sil, přestože je poměrně brzká hodina a do kopce se pěkně zpotíme. Nevadí, důležité je, že zde již borůvky jsou, ale nějaké drobné, tyto se nám sbírat nechce, a proto scházíme z cesty a pouštíme se do táhlé prudké stráně s tušením, že někde právě tam by mohly být borůvky podle našich představ. Stráň se nám zdá nekonečná a nechci vidět, jak se budu dostávat zpět, ale borůvek opravdu přibývá, a tak stoupáme výš a výš, až konečně uznáme, že by to mohlo stačit. Odkládáme zavazadla a po kratším odpočinku s posilněním vytahujeme pracovní oblečení. Převlékáme se do pracovního – já do tepláků, které již něco zažily a borůvky je mohou maximálně trochu vylepšit, k tomu oprané triko s dlouhým rukávem, kšiltovku, nádobu na sbírání a jde se na věc. Borůvky se krásně modrají, stejně jako ta obloha, ptáčci zpívají a před sluníčkem se občas schováme pod smrčky, kde jsou největší borůvky. V nádobách nám přibývá, i když mně podstatně méně než Evě a k tomu se mi část podařilo i vysypat, když jsem ji přenášela na jiné místo, ale to beru sportovně. A zatímco ona sbírá v předklonu a ruce se jí jen kmitají, já střídám různé pozice, hole mám pěkně položené na dosah, v borůvčí si pěkně sedím, jindy klečím, co na tom že mě něco škrábne či píchne, to je přece vedlejší, hlavně že sbírám. Vysloveně si to užívám, prostě paráda, cítím se téměř jako součást přírody, sluníčko pěkně připaluje. Po poledni se však setmělo; důvod je jasný – pořádný černý mrak, který nevěští nic dobrého. A skutečně, během chvilky již slyšíme zahřmění. K naší radosti tento mrak nemíří k nám, ale jinam, takže se za chvíli opět vyhříváme, jen z dálky k nám doléhá brumlání hromu. Zvyšujeme své úsilí, víme, že nemáme vyhráno, klidně může přijít něco dalšího. Příjemná pohoda v borůvčí vydržela ještě asi hodinu, poté obloha potemněla a vzdálené zadunění nás donutilo zkoumat oblohu. Tentokrát se to opravdu valí přímo na nás. Chvatně balíme věci a již v pořádném lijáku v pláštěnkách opouštíme své stanoviště. Víme, že se musíme dostat dolů na cestu – jednoduché, ale pro někoho i obtížné. Prudké úseky absolvuji pro jistotu po zadní části těla, je to lepší než pád, však to jede po tom mokrém krásně, jen se chytám smrčků, pro tepláky je to zaručeně poslední cesta. Nechť, hlavně že takto nejsem příliš pozadu za Evou. V průtrži a bouřce se cesta k autu zdá nekonečná, ale statečně se nakonec dostáváme do bezpečí. S úlevou se zbavujeme promočeného oblečení a navlékáme suché…
I když počasí náš výlet předčasně ukončilo, při usínání jsem měla stále před očima sluncem prozářené kopce, smrčky i borůvky a slyšela zpěv ptáčků. Po takovém výletě se spí opravdu dobře, budí mě až svědící rameno. Poškrábu se a spím dál. Za chvíli mě svědí druhé rameno, a to už jsem úplně vzhůru a koukám, kde je ten komár. Žádného nevidím. Nic naplat, s tímhle už znovu neusnu, protahuju se a vylézám z postele… S postupujícím dnem pupínků přibývá, to je nějaké divné, snažím se neškrábat, koukám na jeden a nic zvláštního nevidím. Žádám tedy svou drahou polovičku, aby se mi na to podívala. „Něco v tom je, to by mohlo být klíště, počkej, podívám se přes lupu… je to klíště, ale nějaké malé… tu je taky, tady též, ty máš teda klíšťat, ale takové malé, nevím, jestli to půjde vyndat.“ Pečlivě počítá a nevěřícně řekne: „Devět.“ No potěš, to na mě muselo nalézt, jak jsem seděla v tom borůvčí! A tolik, kdyby bylo jedno nebo dvě, s tím tak nějak člověk počítá, ale hned devět! Ach jo, to bude dílo! Jak je nejlíp vyndat? Nesmí se utrhnout hlavička, to by se mi infekce dostala do těla. Radši se poradím. Volám kamarádce na skype a ta se zděsí, když jí povím, kolik jsme jich napočítali. Radí se s kamarádem a oba se shodnou, abych s tím šla raději k doktorce, když jich mám tolik. Nechce se mi, ale nakonec přece jen beru telefon… Tak prý můžu přijít. Bereme tedy auto a jedeme. V čekárně je prázdno a sestřička si mě hned bere do parády. Jsou tam, opravdu, maličká klíšťata zakousnutá do ramenou a horní části zad. Kroutí hlavou: „To jsem tedy neviděla.“ Bere speciální pinzetu a šikovně ty maličké příživníky podebírá, takže za pár minut je po nich a postižená místa vydezinfikovaná. Mám je však sledovat kvůli možnosti infikování boreliózou, prohlédnout pořádně tělo, jestli ještě někde nějaké není a za dva měsíce pro jistotu přijít na krev, když jsem jich měla tolik. Spokojeni, že nemusíme řešit vytahování klíšťat, se vracíme domů. Provedeme kontrolu dalších částí těla, ale nezdá se, že bych někde ještě něco měla. To jsme se však spletli.
Ráno se vzbudím, líně se povaluji a protahuji – když vtom něco ucítím na stehně. Co to může být? Jejda, ono to trošku svědí, safra, že tam mám klíště! Přesně to zjistím až pod lupou, ale zřejmě tam bude… A bylo, a ne jedno, ještě další čtyři, takže pět. Už s tím ale nikam nepůjdu, mám recept na namáčení klíštěte mýdlovým roztokem a viklání. Provádím tedy doporučenou proceduru, a netrvá dlouho, a jsou venku. Cítím se jako vítěz – zvládla jsem se zbavit během docela krátké chvíle pěti klíšťat! Možná to dokonce mohl být světový rekord! V opojení nad svým úspěchem mi den krásně ubíhá. K večeru sedím u počítače a odpovídám na emaily, přičemž poznenáhla začínám vnímat jakýsi divný, svědivý pocit na intimním místě, přesně tam, kde mi přiléhá gumička kalhotek. Poškrábu se a pokračuji v psaní. Nyní je ten pocit silnější, opravdu mě tam něco svědí. To už klíště nebude, určitě ne, to by přece bylo dávno zakousnuté! Když svědění neustává, dojdu k závěru, že se budu muset podívat, co tam mám. Tepláky dolů, odhrnuji gumičku kalhotek a v pozici akrobata s nohou na stole a lupou v ruce se snažím dohlédnout na postižené místo – ano, je to tak, fakt, to by jeden nevěřil, další klíště, a navíc v takovém místě… Ha, tak to ne, těš se, ty příživníku! Chystám si mýdlo a vodu a jdu na věc. Nohy hezky od sebe, kalhotky odhrnuté, mydlím opatrně tu zavrtanou potvůrku a viklám na všechny strany – přitom mě napadá, kdyby mě tak někdo viděl, co by si asi myslel, že dělám?! Musím se té představě zasmát. S postupujícím časem mi ruka ochabuje, brouček se však drží vesele dál. Odpočinu si a snažím se znovu a znovu, ale nepouští se. Pomalu mi docházejí síly i trpělivost, až to nakonec vzdám. Celá zpocená sedím zvadle na židli a přemýšlím, co počít. Takhle to nepůjde, bude třeba použít pinzetu. Přestože s ní nemám zrovna nejlepší vztah, vím, kde ji hledat. Je jasné, že mi někdo musí pomoct, a ten někdo bude manžel, zrovna pilně surfující po internetu. Přišourám se tiše k němu a obejmu ho s tím, že bych potřebovala jeho pomoc. Nepříliš ochotně zvedne hlavu od monitoru, nicméně přece jen vstane a jde za mnou do obýváku. Zaujmu patřičnou polohu, aby měl dobrý výhled, podám mu lupu a vyčkávám. „Je to klíště.“ – „Nejde mi vyndat, musíš ho vzít pinzetou.“ – „Si ho vytáhni!“ – „Vždyť tu pinzetu neudržím, nebo bych ho ucvakla.“ – „Tak se trochu otoč a drž si ty kalhotky, ať se tam dostanu,“ sklání se k mému rozkroku a nasadí pinzetu na klíště. Opatrně zkouší potáhnout – nejde ven, zkouší to znovu a znovu. „Nejde to.“ – „Tak ho podeber a ucvakni i s kůží,“ dělám hrdinu. Ale on mi nechce působit bolest a trpělivě jemně cloumá mým nepřítelem, který se nakonec přece jen pouští. „Paráda, díky!“ Ještě vydezinfikovat – a hotovo! Jsem blažená, že se operace povedla a nečeká mě noc s nezvaným hostem.
Konečně jsem se dočkala osobního setkání s kamarádkou, kterou jsem poznala přes skype. Za krásného letního dne sedíme v zahradní restauraci, povídáme si a zdá se nám, že uběhla jen chvilinka, zatímco se pomalu blíží čas odjezdu našich autobusů. Protože ten můj odjíždí o něco dříve, kamarádka mě doprovází na zastávku, kde si ještě chvíli můžeme povídat. V té chvíli si vzpomenu na ta svá klíšťata a hned se pustím do líčení. V zaujetí si neuvědomuji, že jsem poněkud hlučnější, než je zdrávo. Jak jsem v ráži, ukazuji, kde všude jsem ta klíšťata měla – shrnu rukáv z ramene, z druhého, sáhnu na záda, plácám rukama na stehna, dokonce zvednu nohu pro lepší představu. Kolemstojící pobaveně sledují představení a čekají, zda se nezačnu svlékat… Přijíždějící autobus ukončí mou produkci, na rozloučenou kamarádku obejmu a ze sedadla jí ještě zamávám. Večer se spojujeme krátce na skype. „Ano, dojela jsem dobře.“ – „Já taky, ale to, co jsi vyváděla na té zastávce… no… to bylo prostě strašné…“ – Padá mi čelist. „Co? Co jsem vyváděla?“ – „No ty jsi hulákala, jako bychom tam byly samy a ukazovala, kde jsi měla to klíště, ježíši jak já se za tebe styděla! To bylo strašidelné! Si nedovedeš představit, jak mi bylo trapně!“ – „Tak to by mě nenapadlo.“ – „A to není všechno, byla tam taky jedna paní od nás, co mě zná, a ta tě taky pozorovala. Pak jsem ji viděla u nás v obchodě – koukala po mně divně a něco povídala jiné ženské, přičemž po mně nenápadně pokukovaly. Zaslechla jsem slovo lesba. Panebože, ještě toho mi bylo třeba! Tys mi zavařila, to ti teda povím! Lesba! Já! Chápeš to? Jak já tu teď vypadám! Jsem lesba! Jsme lesby!“
V tomto momentu mé vyprávění končí, ale mohu všechny ujistit, že tato příhoda naše kamarádství nejen neukončila, ba naopak posílila, protože se tomu klidně společně zasmějeme.
Ještě musím podotknout, že do tepláků se klíšťata dostala velmi jednoduše – jak jsem seděla v borůvčí, tak jsem si tepláky propíchla o větvičku, a vzniklá dírka byla snadnou přístupovou cestou. Takže pozor na to, co si oblečete na sbírání borůvek, abyste nedopadli podobně!
L. J.
To se tak ráno probudím a chystám se na cestu do Třince. Je 7 hodin, mám tedy čas, a tak si uvařím v klidu kafe. Čekám na kamaráda, se kterým jsem na cestu domluvená, a proto se obléknu s předstihem, abych pak nemusela divočit. Zvoní, vyhlédnu z okna v koupelně – ano, je to on, jdu mu tedy hodit z okna klíče. Nechce se mi totiž běžet dolů. Zaregistrovala jsem, že kolem baráku je lešení. AAAAAAAAA, budou nám tedy konečně měnit tu střechu, pomyslím si. Více tomu již nevěnuji pozornost. Kamaráda jsem usadila v kuchyni se slovy, že se jen zajdu ještě do koupelny upravit a učesat. Jak se tak češu, v duchu si opakuji, co si musím vzít s sebou do Třince a zda mám opravdu vše v kabelce – a najednou vedle mne promluví chlap. Zmohla jsem se pouze na výkřik „fuj tajbl sem se lekla, málem mne trefilo“. Pán na lešení (tedy téměř ve stejné rovině jako já) se rozzářil jak sluníčko, pusu od ucha k uchu a klidným hlasem, jakoby se nechumelilo jen řekl: „Tuž še nělenkejče paničko“. Tak to fakt nevymyslíš…
Bodnutí včelou, vosou … dobrá rada :))
Málo kdo ví, jak rychle pomoci člověku a dítěti, aby neotekl po včelím a vosím bodnutí. Platí tato rada i pro alergiky … mám to mnoho let vyzkoušené !!! Všichni komu jsem tuto radu řekla, žasnou jak to úžasně funguje!!!Když vás bodne tento hmyz, nejdříve se podívejte, jestli je v kůži zabodnuté žihadlo, pokud ano, vytáhněte ho a ihned naberte do ruky hlínu, zeminu, ta je všude kolem vás. Ránu zeminou potřete a člověk neoteče. Vím, že to je divné, ale v zemi – v hlíně je cosi ukrytého, nějaký protijed, co zabrání otoku a alergická reakce se nekoná. Byla jsem s kamarádkou na chatě a ona má syna, který musí okamžitě po píchnutí bodavým hmyzem do nemocnice. Když ho bodla včela, přiskočila jsem k němu, vytáhla jsem mu žihadlo a hrábla do záhonu, nabrala jsem zeminu do své dlaně a začala jsem mu třít ránu po bodnutí. Kamarádka jen koukala a nevěřila svým očím. Chlapec nikam jet nemusel, byli jsme na vesnici a bez auta. Ona říkala, že by se jinak udusil. Od té doby se nebojí se synem někam jezdit, myslím do přírody, zeminu má pokaždé vlastně kam vstoupí :)) I doma ji máme v květináčích :)) Maminky na vesnici byly za tuto moudrou radu velice vděčné, radu šíří dál … ten rok bylo totiž mnoho vos a včel, které často píchly jejich dítě. Obdržela jsem mnoho poděkování za tuto radu. :)) Snad pomůže i vám všem.
Líbíme se vám??? – Dejte like (to se mi líbí) Děkujeme!!!
www.svetprovsechny.cz
www.facebook.com/svetprovsechny.cz