Studentka: Já už jsem dnes byla zkoušená dvakrát! To je prokletí!
Profesorka: Jaké prokletí? To je čest!!!
*
Profesorka: Zajímalo by mě, jak reaguje žížala na světlo?
Student: No špatně!
*
Profesorka: Jak usmrcuje stonožka své oběti?
Student: Ukope je.
*
Profesorka (při rozboru básně J. Wolkera): Nejen umírání, i něco jiného může
v životě být těžkou hodinou…
Student: Chemie.
*
Profesorka: Jakou průpovídku říkají na Haloween děti?
Student: Hody, hody, doprovody, dejte dýně malovaný!
*
Profesorka: Dneska, protože je Valentýn, budu zkoušet s láskou.
Profesorka: Pro matematické nadšence je v učebnici odvození vzorce. Těch zbylých
dvacet devět z vás bude rádo, když budou schopni opsat vzorec a zapamatovat si ho aspoň do konce hodiny.
*
Profesorka (v hodině TV): Otočte se čelem vzad o 90 stupňů!
*
Profesorka (v hodině AJ): Už mám tři čtvrtiny opravených písemek za sebou a zbývá
mi jen jedna třetina.
*
Profesor: Tak jaké je řešení téhle úlohy? Proč to tak je?
Student: Bůh to tak chtěl.
*
Profesor: Dva je vždy větší než nula!!! Ráno, v poledne i večer!!!
*
Profesor: Spoléhám na to, že x = a + b. Vesele si dosadím…
*
Profesorka: Rozložte číslo 3 na součin.
Studentka: Dva krát dva.
*
Profesor: V češtině můžeme říct dvě a dvě jsou tři i dvě a dvě je tři.
*
Profesor: Vymýšlím si příklad. Diktuji: 2×15 lomeno x17 – 2×7… stačí, už jsem unavený!
*
Profesorka: Proč jsi minule nespočítal ty příklady?
Student: Protože jsem darebák.
A pak že ve školách je nuda…
*
Profesorka: Jak se německy řekne velryba?
Student: Der Unterwasserelefant. Překlad – podvodní slon
*
Profesorka: K čemu slouží hrtan?
Student: K hrtání.
*
Profesorka: Jaká je tato vedlejší věta?
Studentka: Úplně zbytečná.
*
Profesorka: Napište si nadpis Fázový diagram
1. student: Fazolový?
2. student: Viagram?
*
Profesorka (při prověrce): Míšo, co to tam děláš?
Studentka: Já čekám, až mě osvítí, paní profesorko.
*
Profesor: Proč se Ladislavovi říkalo Pohrobek?
Student: Protože zemřel dřív, než se stihl narodit.
*
Profesorka: Kdo při vzniku ČSR hájil zájmy Slováků?
Student: Jánošík.
*
Profesorka: Co vede těleso k tomu, že začne zpomalovat, aby se v bodě C zastavilo?
Studentka: Uvidí bod C.
*
Student: Plíce savců se skládají z komůrek.
Profesor: Ne. Ze sklípků.
Student: Komůrka, sklípek – to je to samé!
Profesor: To teda ne! Když pojedeš na jižní Moravu do vinné komůrky, tak se ti
vysmějou!
*
Profesorka: Jakou energii vytváří fén?
Student: Foukavou.
*
Profesorka: K čemu slouží ptákům prachové peří?
Studentka: Jako vycpávka do polštářů.
*
Profesor: Který panovník a která dynastie vládli v Uhrách?
Student: Uherák I. z dynastie Salámovců.
*
Profesorka: Co si myslíte o Prévertových básních?
Student: Já myslím, že autor byl dost perverzní. Máme tu 4 básně a ve 3 je pták…
„Maminko, tolik se nám po tobě celý den stýskalo. Viď, Zuzano, jak se nám
pořád stejskalo?“
„To je fakt,“ přitakala Zuzana. „Byly jsme na krásné procházce za městem a
pořád mluvily o tobě. Je to štěstí, mít tak ohromně citové děti. Ale taky
odpovědnost, abys v jejich duších nic nepošlapala.“
Jarmila si přisedla proti nim na gauč a řekla: „Nejlíp, když to vy tři rovnou
vyklopíte. Rozmlátily jste porcelán po prababi, vyplavily — už potřetí —
partaj pod námi…nebo co?!“
Odpovědi nebylo třeba, neboť přikulhala do dveří. Podvraťáček velikosti
většího foxteriéra. Stál tu jak žebráček a ustrašeně koukal po nově příchozí —
po Jarmile.
„Panebože, to snad ne!“ zaúpěla Jarmila, ale hned šla k němu a vzala ho do
náruče. „Věděla jsem pochopitelně, že jednoho dne na toto dojde. Ale doufala
jsem, že to ještě aspoň rok počká. No, co nadělám. Povídej, pusinko,“ vybídla
psíka a třela tvář o jeho hlavičku, „jak se jmenuješ, jak jsi starý, jestli
jsi z útulku nebo z ulice a co se ti přihodilo s pacinkou.“
Slovo si vzala Zuzana: „Je z útulku v Somošíně a je mu prý něco míň než rok.
Nějakej kurva — ať chcípne v příšernejch bolestech — ho hodil přes plot do
útulku a on si chudáček zlomil nožičku. Veterinář ho odléčil a snad bude
chodit pořád líp, ale úplně dobrý to asi nebude, byla to škaredá zlomenina. V
útulku ho pojmenovali Pupi, ale holky mu říkají Karamelínek, protože má barvu
jako karamelka. Já jsem to zkrátila na Kari. Vyber si, jak mu chceš říkat ty.“
„Musíme to snad sjednotit, ne? Že bychom zůstaly u Kariho. Karínka?“
Adélka a Klárka se roztančily po pokoji a zpěvavě improvizovaly, až se dobraly
k rýmu: Karínek je náš malý pupínek. Naše zlatá maminka, nejradši má Karínka.
„Aspoň že jste měly rozum a přinesly malého psíka. Když vidím, jak holky v
parku muchlají hlavně ty největší psy, děsila jsem se, aby mi jednoho dne
nepřitáhly něco mezi větší krávou a menším slonem,“ byla posléze spokojená
Jarmila. „A musíme ho vykoupat.“
„Pochopitelně že už jsme ti ho vykoupaly,“ řekla Zuzana.
„Jak dlouho bude trvat, než se dozvím, že jsem si vás pro psa do útulku
poslala?“ zasmála se Jarmila.
„A taky jsme si se Zuzanou odpoledne četly v Kytici od pana Karla Hynka
Erbena, jak jsi nám to nařídila, a vůbec jsme nekoukaly na kraviny v televizi,
viď, Zuzano?“ řekla Klárka.
„Karla Jaromíra Erbena,“ řekla Zuzana. „Ano. Ty holčičky rychle vyspívají.“
„Přestaňte mi všechny podlejzat,“ usmála se Jarmila. „Ale co je od vás všech
hanebnost, že jste mi nepověděly předem, že si jedete pro pejska.“
„Co kdybys nám to zakázala?“ argumentovala logicky Klárka.
„Dozvěděla jsem se teprve dneska, že je ten útulek v tísni,“ vysvětlila
Zuzana. „A nejely jsme tam pro psa, ale jenom jsem tam vezla nějaký peníze.“
„Ty že bys měla peníze?“ žasla Jarmila.
„Zastavila jsem se pro ně u našich. No a Karamelínek se kolem holek točil.“
„Zamilovaly jsme se do něho,“ pištěly děti.
„Dobře, dobře. Ale příště se mě laskavě zeptáte a poradíte se se mnou,
než…“ Jarmila začala lapat po dechu a vytřeštěnýma očima zírala za
Zuzanina záda.
Holčičky se k Zuzaně okamžitě přitiskly a po směru Jarmilina pohledu se
neohlédly ony ani Zuzana.
Co se odehrává za jejich zády, si uměly představit.
Z balkonu se vynořil druhý pejsánek, který Jarmile musí připadat jako
zosobnění jejích slov o něčem mezi větší krávou a menším slonem.
Jarmila několikrát polkla, nadechla se a pevně řekla: „Je nádherný. Ale neměla
sis, Zuzi, pořídit radši něco menšího?“
Holčičky jak na povel začaly bulit…
Dnes na mé přání přinesl syn plnou igelitku kopřiv. Na čaj, na vlasy…
Naše malá číča se okamžitě rozhodla prozkoumat obsah tašky, tak jak to dělá vždy.
„Vlítla“ do ní po hlavě, ale ejhle, stejně rychle z ní i „vylítla“. Vytřeštěná kukadla, kroutící hlavička ze strany na stranu a olizující čumáček jasně vypovídal o tom, co se právě v tašce odehrálo. Chodila kolem tašky jako pešek, ale dovnitř už se jí nechtělo. Dali jsme tedy tašku až k ní. Začala zběsile poskakovat jako kamzík a poté se šla schovat pod stůl, kde na ní z povzdálí už jen číhala…
Jaké z toho plyne ponaučení??? Nestrkej čumák tam, kam nemáš..
V křesťanském kalendáři je Velký pátek (lat. dies passionis Domini) pátkem před Velikonocemi, součást Svatého týdne a velikonočního tridua. Tento den je připomínkou smrti Ježíše Krista na kříži.
*
V katolické liturgii se čtou z Písma Janovy pašije často podané dramaticky nebo hudebně. Obřady pokračují přímluvnou modlitbou za církev, za papeže, za služebníky církve a za všechny věřící, za katechumeny, za jednotu křesťanů, za židy, za ty, kdo věří v Boha, ale nevěří v Krista, za ty, kdo nevěří v Boha, za politiky a státníky, za ty, kdo trpí. Vrcholem obřadů je uctívání kříže. Eucharistie se v tento den neslaví. Podává se však svaté přijímání (z hostií, jež byly proměněny na Zelený čtvrtek). Výjimky se objevují jen velmi vzácně, např. v roce 2009 Svatý stolec povolil sloužení pohřební mše při státním pohřbu 205 obětí zemětřesení, které postihlo kraj Abruzzo ve střední Itálii.
Na Velký pátek se papež modlí Křížovou cestu v římském Koloseu.
Pravoslavní též eucharistii neslaví, ale třikrát se během dne scházejí k modlitbě. Velký pátek je jedním ze dnů přísného postu.
Zvláštní bohoslužby se konají i v protestantských církvích.
*
Asi čtyřicet států uznává Velký pátek jako den pracovního klidu, mezi nimi například Austrálie, Brazílie, Kanada, Německo a Spojené království. V Rakousku mají nárok na den volna pouze evangelíci, starokatolíci a metodisté.
Ve většině německých spolkových zemí platí na Velký pátek (podobně jako v Den národního smutku) zákaz pořádání tanečních slavností a sportovních akcí.
*
Pranostiky
*
Prší-li na Velký pátek, je k doufání úroda.
*
Velký pátek deštivý – dělá rok žíznivý.
*
Velký pátek vláha – úrodu zmáhá.
*
Když na Velký pátek hřmí, na poli se urodí.
V křesťanském kalendáři je Bílá sobota (lat. sabbatum sanctum, s. magnum či s. luminum) dnem před Velikonoční nedělí, součást Svatého týdne a velikonočního tridua.
Během dne se nekonají žádné obřady ani mše svatá. Výjimkou je kromě liturgie hodin obřad Efeta, kterým jsou katechumeni připraveni na samotný křest. V západní církvi je zvykem během Bílé soboty konat tzv. „bdění u Božího hrobu“. Ve východní církvi (a dnes i v některých východem inspirovaných katolických společenstvích) je také zvykem na Bílou sobotu slavit liturgii připomínající pomazání Kristova těla, uložení do hrobu a rozvíjející tajemství Kristova „sestoupení do říše mrtvých“. Bílá sobota liturgicky končí západem slunce. Nastupující noc už patří obřadům Velikonoční vigilie.
Na Bílou sobotu končí postní doba. Svůj název den získal zřejmě od bílého roucha neofytů, kteří se po celý den intenzivně připravovali na křest o velikonoční vigilii (ta ovšem k Bílé sobotě v pojetí starokřesťanské ani dnešní liturgie nepatří). Název může také pocházet z lidových zvyků velkého úklidu a bílení, konaných tento den před nedělí Zmrtvýchvstání.
Bílá sobota je prostředním dnem velikonočního tridua. Večerem o Zeleném čtvrtku se zahajuje první den tridua Velký pátek, Bílá sobota je druhým dnem a triduum vrcholí o Velikonoční vigilií a neděli Zmrtvýchvstání Páně.
*
Prší-li v noci na Bílou sobotu, bude málo třešní.
Bílá sobota navazuje na velkopáteční atmosféru půstu, hlídání a návštěvy Božího hrobu, a přináší zlom. Tmu a ticho v katolických kostelích střídá světlo svící, zvonění a varhany, aby myšlenka Kristova kříže a smrti vrcholila znamením jeho zmrtvýchvstání.
Bílá sobota představuje hudební umění venkovských kantorů, muzikantů a zpěváků na kostelních kůrech a slavnostní atmosféru procesí a průvodu Vzkříšení. Znamená konec půstu, pečení velikonočních beránků a mazanců, poslední hrkání chlapců s koledováním, toleruje výstřelky mládeže a chodníčky zamilovaných.
Chlápek a ženská přišli do exkluzivní restaurace na večeři. Servírka, která
přijímala objednávku u vedlejšího stolu, si najednou všimla, že chlap pomalu
sklouzává ze židle pod stůl a ženská se tváří, jako by se nic nedělo. Když
chlap zmizí pod stolem a ženská pořád nic, servírce to nedá, přistoupí k té
ženě a povídá: „Madam, promiňte, ale mám pocit, že váš manžel právě sklouzl
pod stůl.“
Žena vzhlédne a klidně řekne: „Nesklouzl. Právě vešel do dveří.“
První máj je tradiční český svátek zamilovaných, který se slaví každoročně 1. května. Svátek má původ v české tradici, avšak předchůdné svátky mohly mít kořeny keltské (svátek Beltain) či germánské (svátek bohyně Walpurgis). Tyto svátky oslavovaly první květnový den, resp. noc, jako čas plodnosti.
*
Tradice
Dle původního znění musí být každá žena v tento den políbena pod rozkvetlou třešní, aby následující rok neuschla. Jiný výklad říká, že bude mít díky polibku krásu po celý další rok. Samotný polibek byl dříve považován za velmi intimní projev, a proto mohla být žena políbena pouze od svého milého. Polibek dříve automaticky předznamenával svatbu.
Se svátkem souvisí zvyk májek. Tento zvyk stavění osekaných stromů, vyzdobených pentlemi a věncem, je znám i z Anglie. Obdobné rituály jsou součástí Beltain, keltského svátku, který se v Irsku a Skotsku slaví dodnes. Mladík vystavěl pod okny své milé tuto májku. Pokud měla i jiného nápadníka, měl onen nápadník za úkol májku zničit a vyměnit za svou vlastní.
Také se staví májky nikoli pod okny své milé, ale společné velké májky, které jsou na návsích a náměstích. Dle tradice se májky mezi Vesnicemi kradou. Májku je možné ukrást pouze v noci z 1. na 2. května. Pokud je některá z vesnic o májku okradena, znamená to pro ni velkou potupu.