Prakticky 20 roků chodím do stejné restaurace, sedávám u stále stejného stolu, na stejné židli…
Čas ale způsobil, že se obměnili kamarádi. Někteří odešli na věčnost, druzí k jinému stolu či do jiné hospody a jiní se odstěhovali. Tak i kamarád Milan se odstěhoval do nějaké vesnice ke starým rodičům. To aby uvolnili byt mladým a také aby se snáze mohli starat o staré rodiče.
Stalo se, že mladí odjeli na dovolenou a tak s manželkou hlídali malá vnoučátka.
To mu umožnilo, že se po letech přišel také podívat do Slavie na staré kamarády.
Pozdravili jsme se, přivítali se a povídali si – jak se tomu komu daří, kdo zemřel a tak podobně.
Po nějakém čase se Milan optal, kdo mne připravil o to „stavebko“ co jsme spolu vybírali. Milenky? hospoda? Odvětil jsem, že pánové v mém věku již o milenky obvykle nemají zájem, s cigaretami jsem se rozešel, když stály 40 kaček a na ty tři pivka si ponechám kapesné z důchodu.
Kamarádi byli zvědaví, jakou ochranku mi Milan dělal a tak jsme zavzpomínali a dali k dobru tuto příhodu:
Když jsem ještě seděl v ústředně, tak jsem si, (aby manželka nevěděla), založil u tehdejší Agrobanky stavební spoření. Seděla tam tehdy za přepážkou dobrá známá, která si však vymínila, že si
k sepisování pro jistotu někoho přizvu. Stalo se.
Po pěti letech nadešel čas k vybrání korunek a tak jsem požádal kamaráda, aby pro korunky došel se mnou. Člověk neví, kdo ho odkud pozoruje a tak jistota je jistota.
Byl stanoven den, kdy budu mít peníze připraveny a kamarád tedy přijel. Když jsem podepisoval ukončení spolupráce s bankou a přebíral peníze, byla pracovnice za přepážkou poněkud nervózní a já si současně uvědomil, že při mé druhé straně někdo stojí. Optal jsem se a ona to ochranka. Když jsem odcházel, byl můj kamarád požádán, aby se trochu zdržel.
Ten pitomec nemohl ráno spát, tak vzal rybářské pruty, natáhl maskáče, kanady a šel k vodě.
Když se s mírným zpožděním vrátil, dal úlovek s pruty domů, ale maskáče se širokým řemenem, na kterém byl v pochvě velký lovecký nůž – dýka – si nechal na sobě.
Když se vše vysvětlilo, konstatovali přítomní, že se nás spíše lidé leknou, než aby nás někdo přepadl…
Luboš Hocký