Domluvily jsme se se švagrovou, že spolu pojedeme na borůvky. Obě sbíráme s nadšením, je to pro nás relax. Už si představuji travnatou loučku, na níž se mezi nízkými smrčky modrají nádherné veliké borůvky… Těším se, nemohu se dočkat, až vyrazíme, přemýšlím, co si vzít s sebou – předpověď počasí je totiž poněkud nejistá, dokonce mají být bouřky, a to především v horské oblasti, kam se chystáme. Samozřejmostí je pořádná svačina – co kdybychom zabloudily, a pití – bude vedro.
Přesuny autem jsou pohodlné, hlavně když jste spolujezdec, a tak mi cesta na Podolanky utekla jako voda a ještě jsem mohla pozorovat ubíhající krajinu, a že je v těch Beskydech hezky! Na parkovišti má auto konečnou, dál musíme pěšky. Kráčíme svižně po lesní cestě a netrvá dlouho, a míjíme borůvčí rostoucí podél cesty – pochopitelně bez borůvek. Je to příliš blízko parkovišti, musíme dál. Sluníčko se snaží ze všech sil, přestože je poměrně brzká hodina a do kopce se pěkně zpotíme. Nevadí, důležité je, že zde již borůvky jsou, ale nějaké drobné, tyto se nám sbírat nechce, a proto scházíme z cesty a pouštíme se do táhlé prudké stráně s tušením, že někde právě tam by mohly být borůvky podle našich představ. Stráň se nám zdá nekonečná a nechci vidět, jak se budu dostávat zpět, ale borůvek opravdu přibývá, a tak stoupáme výš a výš, až konečně uznáme, že by to mohlo stačit. Odkládáme zavazadla a po kratším odpočinku s posilněním vytahujeme pracovní oblečení. Převlékáme se do pracovního – já do tepláků, které již něco zažily a borůvky je mohou maximálně trochu vylepšit, k tomu oprané triko s dlouhým rukávem, kšiltovku, nádobu na sbírání a jde se na věc. Borůvky se krásně modrají, stejně jako ta obloha, ptáčci zpívají a před sluníčkem se občas schováme pod smrčky, kde jsou největší borůvky. V nádobách nám přibývá, i když mně podstatně méně než Evě a k tomu se mi část podařilo i vysypat, když jsem ji přenášela na jiné místo, ale to beru sportovně. A zatímco ona sbírá v předklonu a ruce se jí jen kmitají, já střídám různé pozice, hole mám pěkně položené na dosah, v borůvčí si pěkně sedím, jindy klečím, co na tom že mě něco škrábne či píchne, to je přece vedlejší, hlavně že sbírám. Vysloveně si to užívám, prostě paráda, cítím se téměř jako součást přírody, sluníčko pěkně připaluje. Po poledni se však setmělo; důvod je jasný – pořádný černý mrak, který nevěští nic dobrého. A skutečně, během chvilky již slyšíme zahřmění. K naší radosti tento mrak nemíří k nám, ale jinam, takže se za chvíli opět vyhříváme, jen z dálky k nám doléhá brumlání hromu. Zvyšujeme své úsilí, víme, že nemáme vyhráno, klidně může přijít něco dalšího. Příjemná pohoda v borůvčí vydržela ještě asi hodinu, poté obloha potemněla a vzdálené zadunění nás donutilo zkoumat oblohu. Tentokrát se to opravdu valí přímo na nás. Chvatně balíme věci a již v pořádném lijáku v pláštěnkách opouštíme své stanoviště. Víme, že se musíme dostat dolů na cestu – jednoduché, ale pro někoho i obtížné. Prudké úseky absolvuji pro jistotu po zadní části těla, je to lepší než pád, však to jede po tom mokrém krásně, jen se chytám smrčků, pro tepláky je to zaručeně poslední cesta. Nechť, hlavně že takto nejsem příliš pozadu za Evou. V průtrži a bouřce se cesta k autu zdá nekonečná, ale statečně se nakonec dostáváme do bezpečí. S úlevou se zbavujeme promočeného oblečení a navlékáme suché…
I když počasí náš výlet předčasně ukončilo, při usínání jsem měla stále před očima sluncem prozářené kopce, smrčky i borůvky a slyšela zpěv ptáčků. Po takovém výletě se spí opravdu dobře, budí mě až svědící rameno. Poškrábu se a spím dál. Za chvíli mě svědí druhé rameno, a to už jsem úplně vzhůru a koukám, kde je ten komár. Žádného nevidím. Nic naplat, s tímhle už znovu neusnu, protahuju se a vylézám z postele… S postupujícím dnem pupínků přibývá, to je nějaké divné, snažím se neškrábat, koukám na jeden a nic zvláštního nevidím. Žádám tedy svou drahou polovičku, aby se mi na to podívala. „Něco v tom je, to by mohlo být klíště, počkej, podívám se přes lupu… je to klíště, ale nějaké malé… tu je taky, tady též, ty máš teda klíšťat, ale takové malé, nevím, jestli to půjde vyndat.“ Pečlivě počítá a nevěřícně řekne: „Devět.“ No potěš, to na mě muselo nalézt, jak jsem seděla v tom borůvčí! A tolik, kdyby bylo jedno nebo dvě, s tím tak nějak člověk počítá, ale hned devět! Ach jo, to bude dílo! Jak je nejlíp vyndat? Nesmí se utrhnout hlavička, to by se mi infekce dostala do těla. Radši se poradím. Volám kamarádce na skype a ta se zděsí, když jí povím, kolik jsme jich napočítali. Radí se s kamarádem a oba se shodnou, abych s tím šla raději k doktorce, když jich mám tolik. Nechce se mi, ale nakonec přece jen beru telefon… Tak prý můžu přijít. Bereme tedy auto a jedeme. V čekárně je prázdno a sestřička si mě hned bere do parády. Jsou tam, opravdu, maličká klíšťata zakousnutá do ramenou a horní části zad. Kroutí hlavou: „To jsem tedy neviděla.“ Bere speciální pinzetu a šikovně ty maličké příživníky podebírá, takže za pár minut je po nich a postižená místa vydezinfikovaná. Mám je však sledovat kvůli možnosti infikování boreliózou, prohlédnout pořádně tělo, jestli ještě někde nějaké není a za dva měsíce pro jistotu přijít na krev, když jsem jich měla tolik. Spokojeni, že nemusíme řešit vytahování klíšťat, se vracíme domů. Provedeme kontrolu dalších částí těla, ale nezdá se, že bych někde ještě něco měla. To jsme se však spletli.
Ráno se vzbudím, líně se povaluji a protahuji – když vtom něco ucítím na stehně. Co to může být? Jejda, ono to trošku svědí, safra, že tam mám klíště! Přesně to zjistím až pod lupou, ale zřejmě tam bude… A bylo, a ne jedno, ještě další čtyři, takže pět. Už s tím ale nikam nepůjdu, mám recept na namáčení klíštěte mýdlovým roztokem a viklání. Provádím tedy doporučenou proceduru, a netrvá dlouho, a jsou venku. Cítím se jako vítěz – zvládla jsem se zbavit během docela krátké chvíle pěti klíšťat! Možná to dokonce mohl být světový rekord! V opojení nad svým úspěchem mi den krásně ubíhá. K večeru sedím u počítače a odpovídám na emaily, přičemž poznenáhla začínám vnímat jakýsi divný, svědivý pocit na intimním místě, přesně tam, kde mi přiléhá gumička kalhotek. Poškrábu se a pokračuji v psaní. Nyní je ten pocit silnější, opravdu mě tam něco svědí. To už klíště nebude, určitě ne, to by přece bylo dávno zakousnuté! Když svědění neustává, dojdu k závěru, že se budu muset podívat, co tam mám. Tepláky dolů, odhrnuji gumičku kalhotek a v pozici akrobata s nohou na stole a lupou v ruce se snažím dohlédnout na postižené místo – ano, je to tak, fakt, to by jeden nevěřil, další klíště, a navíc v takovém místě… Ha, tak to ne, těš se, ty příživníku! Chystám si mýdlo a vodu a jdu na věc. Nohy hezky od sebe, kalhotky odhrnuté, mydlím opatrně tu zavrtanou potvůrku a viklám na všechny strany – přitom mě napadá, kdyby mě tak někdo viděl, co by si asi myslel, že dělám?! Musím se té představě zasmát. S postupujícím časem mi ruka ochabuje, brouček se však drží vesele dál. Odpočinu si a snažím se znovu a znovu, ale nepouští se. Pomalu mi docházejí síly i trpělivost, až to nakonec vzdám. Celá zpocená sedím zvadle na židli a přemýšlím, co počít. Takhle to nepůjde, bude třeba použít pinzetu. Přestože s ní nemám zrovna nejlepší vztah, vím, kde ji hledat. Je jasné, že mi někdo musí pomoct, a ten někdo bude manžel, zrovna pilně surfující po internetu. Přišourám se tiše k němu a obejmu ho s tím, že bych potřebovala jeho pomoc. Nepříliš ochotně zvedne hlavu od monitoru, nicméně přece jen vstane a jde za mnou do obýváku. Zaujmu patřičnou polohu, aby měl dobrý výhled, podám mu lupu a vyčkávám. „Je to klíště.“ – „Nejde mi vyndat, musíš ho vzít pinzetou.“ – „Si ho vytáhni!“ – „Vždyť tu pinzetu neudržím, nebo bych ho ucvakla.“ – „Tak se trochu otoč a drž si ty kalhotky, ať se tam dostanu,“ sklání se k mému rozkroku a nasadí pinzetu na klíště. Opatrně zkouší potáhnout – nejde ven, zkouší to znovu a znovu. „Nejde to.“ – „Tak ho podeber a ucvakni i s kůží,“ dělám hrdinu. Ale on mi nechce působit bolest a trpělivě jemně cloumá mým nepřítelem, který se nakonec přece jen pouští. „Paráda, díky!“ Ještě vydezinfikovat – a hotovo! Jsem blažená, že se operace povedla a nečeká mě noc s nezvaným hostem.
Konečně jsem se dočkala osobního setkání s kamarádkou, kterou jsem poznala přes skype. Za krásného letního dne sedíme v zahradní restauraci, povídáme si a zdá se nám, že uběhla jen chvilinka, zatímco se pomalu blíží čas odjezdu našich autobusů. Protože ten můj odjíždí o něco dříve, kamarádka mě doprovází na zastávku, kde si ještě chvíli můžeme povídat. V té chvíli si vzpomenu na ta svá klíšťata a hned se pustím do líčení. V zaujetí si neuvědomuji, že jsem poněkud hlučnější, než je zdrávo. Jak jsem v ráži, ukazuji, kde všude jsem ta klíšťata měla – shrnu rukáv z ramene, z druhého, sáhnu na záda, plácám rukama na stehna, dokonce zvednu nohu pro lepší představu. Kolemstojící pobaveně sledují představení a čekají, zda se nezačnu svlékat… Přijíždějící autobus ukončí mou produkci, na rozloučenou kamarádku obejmu a ze sedadla jí ještě zamávám. Večer se spojujeme krátce na skype. „Ano, dojela jsem dobře.“ – „Já taky, ale to, co jsi vyváděla na té zastávce… no… to bylo prostě strašné…“ – Padá mi čelist. „Co? Co jsem vyváděla?“ – „No ty jsi hulákala, jako bychom tam byly samy a ukazovala, kde jsi měla to klíště, ježíši jak já se za tebe styděla! To bylo strašidelné! Si nedovedeš představit, jak mi bylo trapně!“ – „Tak to by mě nenapadlo.“ – „A to není všechno, byla tam taky jedna paní od nás, co mě zná, a ta tě taky pozorovala. Pak jsem ji viděla u nás v obchodě – koukala po mně divně a něco povídala jiné ženské, přičemž po mně nenápadně pokukovaly. Zaslechla jsem slovo lesba. Panebože, ještě toho mi bylo třeba! Tys mi zavařila, to ti teda povím! Lesba! Já! Chápeš to? Jak já tu teď vypadám! Jsem lesba! Jsme lesby!“
V tomto momentu mé vyprávění končí, ale mohu všechny ujistit, že tato příhoda naše kamarádství nejen neukončila, ba naopak posílila, protože se tomu klidně společně zasmějeme.
Ještě musím podotknout, že do tepláků se klíšťata dostala velmi jednoduše – jak jsem seděla v borůvčí, tak jsem si tepláky propíchla o větvičku, a vzniklá dírka byla snadnou přístupovou cestou. Takže pozor na to, co si oblečete na sbírání borůvek, abyste nedopadli podobně!
L. J.
