Články

0-4 měsíce: První prohlídka zraku u lékaře, další následují v 8,
12, 18 měsících a ve 3 letech, dále pak každé 2 roky.

*
10 let: Okolo tohoto věku začínají děti rychle růst a může se
začít projevovat takzvaná „školní krátkozrakost“.

*
20 let: Růst už by měl být ukončen a počet dioptrií na dlouhou dobu stabilní. Zhruba od dvaceti se doporučují laserové operace dioptrických vad.

*
40 let: Pružnost čočky už není v tomto věku tak velká a je zapotřebí
brýlí na čtení. Je dobré nechat si změřit nitrooční tlak, aby se předešlo
zelenému zákalu.

*
50 let: Diabetikům může hrozit šedý zákal, ostatním o deset let později.

*
55 let: Dioptrií na dálku může stále přibývat. Kolem 60. roku by počet dioptrií měl dosáhnout maxima.

*
60 let: Objevuje se makulární degenerace a šedý zákal. První onemocnění zhoršuje kouření.

Špatné světlo kazí oči
Je to sice obvyklá výtka babiček, ale v tomto případě nemají pravdu, zakazují-li svým vnukům číst si knížku u malé lampičky s poukazem na to, že budou muset později nosit brýle, když si takto „zničí oči“. Pravda je, že se zrak musí více namáhat a oči mohou začít pálit a být dříve unavené, ale dioptrie by vášnivým nočním čtenářům určitě naskakovat neměly.

*
Očím prospívá mrkev
Mrkev obsahuje karoten, ze kterého vzniká vitamin A, důležitý pro enzym retinol, který v sítnici umožňuje vidění. Vitamin A nebo jeho provitamin jsou však i v dalších potravinách, jako například v meruňkách, rajčatech, špenátu či petrželi. Nemusíte tedy spoléhat jen na mrkev.

*
Práce na počítači škodí
Je to podobné jako v předchozím případě. Dlouhé sezení u počítače, zvláště ne dobře ergonomicky uspořádaného a osvětleného, vede k rychlé únavě a osychání povrchu očí, ale ne ke zvyšování počtu dioptrií, ať plusových nebo minusových. Osychání povrchu očí hrozí více lidem, kteří nosí kontaktní čočky a zároveň pracují delší dobu u monitoru. Pomoci si mohou speciálními kapkami, které oko „proslzí“.

*
Borůvky svědčí očím
S borůvkami je to podobné jako s mrkví, obsahují silné antioxidanty, které mohou příznivě působit na prokrvení sítnice. Konzumace borůvek však nemá valný smysl, protože koncentrace těchto látek je sama o sobě velmi nízká. Komerčně se vyrábí řada koncentrátů, které prokrvení sítnice podpoří spolehlivěji.

*
Zelená barva uklidňuje
To je pravda, díky své vlnové délce je zelená pro oči příjemná a uklidňující.

*
Malé děti nepotřebují sluneční brýle
UV záření poškozuje stejně dětské jako dospělé oči. U dětí je ochrana očí daleko důležitější než u dospělých, není pravda, že by se dětské oko slunečním paprskům bránilo lépe než dospělé. Děti však obvykle sluneční brýle nechtějí nosit, proto je lepší oči těch nejmenších chránit kšiltem světlé barvy. Kšilt je vhodný i v době, kdy už dítě brýle nosí, protože ochranu očí doplní.

*
Šilhání se spraví samo
Velký omyl. Šilhání je podle odborníků vždy patologické a každé šilhající dítě musí být vždy odesláno ihned k očnímu lékaři. Neplatí tedy, co se občas mezi laiky traduje, že do jednoho nebo tří let věku

*
Když je dítě v inkubátoru, poškodí se mu zrak
Tento mýtus a strach z inkubátorů, kam se děti ukládají kvůli udržení teploty, vznikl špatnou interpretací péče o nedonošené děti. Ty byly dříve v inkubátorech v relativně vysokých koncentracích kyslíku kvůli záchraně života, protože měly nezralé plicní tkáně. Jako vedlejší účinek se u nezralé sítnice objevovaly cévy a jizvení, které oči poškodily. Dnes je situace jiná, i když u těžce nedonošených dětí samozřejmě poškození očí také nastává, ne však kvůli inkubátorům, nýbrž kvůli nedokončenému vývinu.

*
Když nemám moc dioptrií, je lepší brýle nenosit
Spousta krátkozrakých lidí si myslí, že když nebudou nosit při nižším počtu dioptrií brýle, zabrání tím dalšímu zhoršování zraku. Na nošení brýlí si oči zvyknou a pak „zleniví“. Podle očních lékařů je to však nebezpečný názor. Pokud člověk nepoužívá správnou korekci při vadě zraku, tedy brýle nebo čočky s dostatečným počtem dioptrií, vede to jen k horšímu vidění a případně rychlejší zrakové únavě. Korekce by měla být správná – to znamená správný počet dioptrií, které zaručují dobré, kvalitní vidění a zároveň jsou pohodlné pro celodenní nošení.

*
Počet dioptrií lze ovlivnit
Člověk sám opravdu míru a konečnou hodnotu své vady ovlivnit nemůže. Přestože mnozí léčitelé a šarlatáni mají zaručené metody, jak to udělat například cvičením, zatím nebyla publikována žádná seriózní vědecká práce, která by to potvrzovala, a ani žádné empirické zkušenosti na to neukazují. Krátkozrakost nevzniká ani ve škole při čtení, je dána geneticky a člověk se s ní již narodí a věkem a růstem se tato vada jen více ukazuje.

Vladimír Babula (24. července 1919, Uherský Brod – 12. listopadu 1966, Praha) byl český redaktor, spisovatel, autor vědecko populárních a vědeckofantastických povídek a románů.
Narodil se v rodině s komunistickým přesvědčením. Ve Zlíně vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu a pak se uchytil jako ilustrátor dětských knížek. Krátce poté začala válka a on emigroval v obavě ze zatčení do Švýcarska. Po skončení války se vrátil do Československa a začal pracovat jako redaktor severočeského vydání deníku Mladá fronta. Ze severních Čech se přestěhoval do Prahy a zde nastoupil u stejného nakladatelství jako zemědělský redaktor. Pak nastoupil jako dělník v továrně Tatra, ale v roce 1952 se do redakce vrátil. Začal u Mladého technika, který změnil název na Věda a technika mládeži a pod tímto názvem jej začal jako šéfredaktor řídit. Odtud odešel v roce 1960 do ČTK a nakonec se živil jako samostatný novinář. Zemřel brzy, ve věku pouhých 47 let.
*
Dílo
Vladimír Babula začal nejdříve vytvářet dětská leporela, pak se pustil do SF románů, které otiskoval na pokračování v jím vedeném časopise VTM (a souběžně v Pionýru), poté je vydala Mladá fronta knižně. O několik let později je Babula vydal znovu v poněkud zkrácené verzi pod názvem Oceánem světelných roků. Mimo tyto romány napsal několik sci-fi povídek do časopisu Pionýr. Také jej zlákal SF autor Rudolf Faukner k společnému napsání a vydání knihy vědecko-populární i přes SF název Kdyby přišli Marťané…. V řadě různých časopisů (Pionýr, Květy) měl otištěny své SF povídky.
Všechny tyto práce byly poplatné době vzniku, tedy levicové, nadšeně budovatelské.
*
Dílo chronologicky:
Signály z vesmíru (1954) – 1. díl trilogie
Planeta tří sluncí (1954) – 2. díl trilogie
Přátelé z Hadonoše (1956) – 3. díl trilogie
Kdyby přišli Marťané aneb Průvodce po Zeměkouli pro návštěvníky z vesmíru (1958)
Puls nekonečna, novela (1960)
Oceánem světelných roků (1963) – přepracované vydání předchozí trilogie

Rota má vycházku. Asi dvě hodiny po večerce se vrací první a na bráně je zrovna velitel roty: „Tak, kde jste byl?“ A vojín klidně povídá: „No, tak byl jsem v kině s moji holkou, když v tom vypli proud. Tak jsme chvíli čekali, jenže když už jsem věděl, že to nestihnu, tak jsem si zavolal kočár s koňma a… prostě nám na mostě chcípnul kůň.“ Velitel na něj jen koukne a povídá: „Co to proboha kecáte. Táhněte odsud.“ Za půl hodiny přijde další: „A vy jste byl kde?“ ptá se velitel. A on na to: „No, tak byl jsem v kině s mojí holkou, když v tom vypli proud. Tak jsme chvíli čekali, jenže když už jsem věděl, že to nestihnu, tak jsem si zavolal kočár s koňma a… prostě nám na mostě chcípnul kůň.“ Velitel zas: „Co to kecáte? Zmizte mi z očí.“ To samé se opakuje až do rána a každej říká to samý. Až k ránu přijde poslední, největší průserář roty. Na tom si chce samozřejmě velitel smlsnout. „Áááá, Novák, Vy jste byl kde? Byl jste určitě v kině se svoji holkou!“ Novák na to: „No jo.“ Velitel pokračuje: „A najednou vypli proud a vy jste čekal.“ Novák: „Přesně tak, jak to víte?“ Velitel: „A když už jste viděl, že to nestihnete, tak jste si zavolal kočár s koňma a…“ Novák: „Ne, ne kočár s koňma. Zavolal jsem si taxi.“ Velitel (zmatený): „A co?“ Novák: „A co a co? Jednoduše, na mostě bylo tolik chcípnutejch koní, že se nedalo projet…“

*
Velitel roty: „Vojáci, kdo je blbej, ať si koupí zápisník… Já mám tři.“

*
Dvě kamarádky:
„Představ si, Robin mě dnes konečně poprvé políbil!“
„To je skvělé! A už jsi mu řekla, že s ním čekáš dítě?“

*
Jednou se manžel vrátí domů a najde svoji blonďatou ženu sedící v kuchyni u stolu s hlavou dlaních v slzách.
Když se ptá, co se děje, blondýnka říká: „Upustila jsem kostky ledu na podlahu, tak jsem je vzala, opláchla teplou vodou a teď je nemůžu najít!“

*
Vyčítá zamilované děvče svému snoubenci:
„Když jsem ti říkala, abys mě nazýval jménem, které by ti nepřipomínalo žádnou ženu, kterou jsi kdy miloval, nenapadlo mě, že mi budeš říkat Hugo.“

Stalo se, že rodinná rada, (to je manželka) rozhodla, že naše stávající bydlení
potřebuje generální obnovu od malířů a lakýrníků.
Vymalovat kvartýr a nalakovat všechny dveře a okna nemůže dělat nějaký
melouchář a tak jsme sháněli firmu. Zeťák poradil a přivedl živnostníka, jenž
měl dva dělníky a bylo na něj spoleh – jak co se týče kvality provedené práce,
tak co se týče zlodějiny v bytě. Cena i doba provedení byly stanoveny k
oboustranné spokojenosti a tak jsme si plácli.
Ve stanovený den o osmé ráno řemeslníci dorazili a zatím co si mistr ještě
něco domlouval s manželkou, dělníci již začali igelitem přikrývat, co bylo
třeba a potom rozdělávat okna. To už jsem byl také požádán, zda se mohu
přesunou někam, kde nebudu překážet, kde nemohu do ničeho kopnout, něco
rozbít. Živnostník byl sice pojištěn, ale byla by to práce navíc. Skončil
jsem tedy na chodníku jako nějaký bezdomovec a čekal. Po nějakém čase slyším
povel: „ Jdeme, za chvilku nám to jede.“
V Domoušicích jsme se zastavili u mojí matky a když jsme se konečně
dohrabali na kopec, k našemu tak zvanému orlímu hnízdu, tak jsme zjistili, že
nemáme klíče. Manželčiny klíče dostali řemeslníci a moje zůstaly ve dveřích.
Zatímco jsem si spisovnou češtinou ulevoval, moje milovaná ženuška přemýšlela
a konstatovala: „mazej rychle na vlak, ještě chytíš vlak o jedné.“ Já blbec
ještě stále jí nadávajíc poslechl a mazal na nádraží. Teprve cestou jsem si
uvědomil, že kdybych nenadával, ale přemýšlel jako manželka, tak by nyní na
nádraží běžela ona a ne já.
U baráku jsem raději zazvonil, abych do něčeho nešlápl, něco nerozbil. Šéf mi
otevřel, dal požadované klíče, a já přemýšlel co teď. Vlak mi jel za více
než hodinku a tak jsem se mírnou oklikou odebral na vlakovou zastávku, že
počkám na lavičce.
Na zastávce u silnice býval malý stánek, kde člověk dostal vychlazeného
lahváče, frťana, cigára, housku se salámem, zkrátka co cestující mohou
chtít. Šel jsem se tam tedy také podívat. Stáli tam nějací chasníci a
popíjeli pivko a tak s úsměvem říkám: „zdravíčko pánové našíbujte mne k
okénku, mám také chuť jedno spolknout.“ Nějaké ruce mne ochotně nastrkali k
okénku a já slyšel majitelku, jak se tázala – spíše konstatovala „pivo?
pivo, studené? studené, otevřít? otevřít.“ Souhlasil jsem a optal se, zda jí
tam prázdnou láhev mohu nechat, zaplatil a začal popíjet. Nějaký chasník
mne oslovil, že mne zná atak jsme začali konverzovat. Mně během hovoru došlo,
že jsem opravdu ve vybrané společnosti. Byl mi nabídnut frťan a ač jsem se
dosti zdráhal musel jsem jej přece jen vypít. Pak jsem se dozvěděl, že je to
pravá východňárská lavorovica udělaná v Lounech. Br… bylo to hrozné.
Zastaví u nás auto a já slyším kamaráda z porcelánky, jak říká: „Luboši ty
vole kam si se to dostal? Dej si na zem klobouk ať máme do čeho házet drobné“
…a odjel.
Ve vlaku jsem se dozvěděl, co jsem měl za společnost a dostal radu, abych tam
pro jistotu vícekrát nepostával.
V Domoušicích jsem vystoupil a šel bez otálení na chajdu. Bylo to do
pěkného kopce s velkým výškovým převýšením, ale nedalo se nic dělat. Moje
milovaná ženuška, které jsem v popisované době měl plné zuby čekala i s
ruksakem a taškou u sousedů. Vyštrachám se nahoru a sousedka mi s líbezným
úsměvem sdělila, že žena šla do vsi ještě něco dokoupit. Vzal jsem tedy od
sousedů naši batožinu, vylezl posledních dvěstě metrů, odemkl a uložil maso
do ledničky, pustil elektřinu, vodu plyn a čekal.
Když se žena vrátila tak hned spustila, jak to že jsem se nestavěl v
hospodě, že tam chudinka na mne čekala. Samozřejmě s dalším nákupem. Když
jsem večer přišel k Marušce na pivko, tak se smála a konstatovala, že jsem
tam odpoledne vůbec nechyběl, že se ženuška velice dobře bavila. Samozřejmě
na můj účet a to jak po stránce společenské, tak při placení.
Poučení? Rozhodně se vyplatí více přemýšlet, než hodně nadávat!
Okolo hospody se také nechodí jako okolo kovárny…
Luboš Hoc

Světový týden kostí a kloubů vyhlásilo OSN s WHO. První den tohoto týdne je stanoven na 12. října a spadá do něj Světový den páteře, den proti osteoporóze a Světový den artritídy. I tento den připomíná základní stavební jednotky lidského těla a důležitost včasné diagnózy problémů či onemocnění.

*
Světový den artritídy, která je revmatickým onemocněním postihujícím většinou starší část populace. I proto je vyhlášen tento den, neboť nesmíme zapomínat, že mezi námi žijí lidé postiženi touto nemocí. Tento den má za účel zvýšit podvědomí o důsledcích revmatického onemocnění a zdůraznění včasného zjištění, které může znamenat menší bolesti. Jako většina světových dnů věnovaných nějakému onemocnění a akce k těmto dnům konané mají hlavně připomínat včasnou prevenci.

Mezinárodní den omezení přírodních katastrof by nás měl dovést k zamyšlení, jak můžeme předcházet přírodním katastrofám. Možnosti máme samozřejmě omezené a na tuto problematiku existují různé úhly pohledu. Máme možnost katastrofy předvídat – například hurikány, tsunami či zemětřesení a zároveň můžeme svým konáním i ulehčit životnímu prostředí, ovšem přímá souvislost, že znečištění prostředí způsobuje zásadní změnu klimatu není dosud 100 % prokázáno.

Mezinárodní den standardů byl stanoven k výročí založení Mezinárodní normalizační organizace (ISO) roku 1946, Organizace ISO má na starosti specifikaci a vyhlašování mezinárodních stadardů a to v různých oblastech lidské činnosti – oborech. Nejčastěji se můžeme setkat s normami ISO pro služby či průmysl a v posledních letech i v gastronomii (HACCP).

Chcete – li pomoci, zašlete jakoukoli finanční částku na účet občanského sdružení Svět pro všechny. Děkujeme
Číslo účtu: 33 41 40 63 79/0800

www.spvk.cz
www.svetprovsechny.cz
www.facebook.com/svetprovsechny.cz