Slečny hrají golf. Jedné z nich se povede dlouhý odpal, ale když se míček blíží k zemi, slečna ztuhne. Trefila se
totiž přesně do čtveřice pánů, hrajících na vedlejší jamce.
A vskutku:
jednoho z nich míček zasáhne a chlápek se zhroutí k zemi zkroucený, s rukama
vraženýma do rozkroku. Slečna
neváhá a vyběhne situaci nějak napravit.
Chlap tam leží, heká bolestí, slečna mu nabízí pomoc.
On chvíli odmítá, ale slečna ho přesvědčuje, že je fyzioterapeutka a tudíž se vyzná.
Postižený rezignuje, slečna mu zvedne ruce, rozepne poklopec a začne oběma rukama
masírovat. Po pár minutách se ptá, jak se pán cítí.
On odpovídá: „Jo, jo, je to paráda, hrozně příjemné, jen ten trefený palec na ruce mě
pořád bolí jak sviňa.“
Stála jsem u pečiva, že si naberu housky. Přede mnou byla „slečna“ (mohlo jí být tak 13 a kluk snad 6 let). Ona držela košík, on dával do pytlíku housky. Najednou na něj štěkla: „Dělej ty demente!“, on na ni: „Drž hubu ty krávo!“… Čelist mi spadla málem až na zem. No nic, pomyslela jsem si v duchu a šla ke kase. Přiřítili se tam ti dva a doslova na sebe hulákali, jakoby tam byli sami. Ona: „ Vzal si i to máslo debile?“ On: „Vyliž mi p*del.“ … Takto pokračovali dál. Nebudu psát vše, neb to není ani publikovatelné. Celou cestu domů jsem nechápavě kroutila hlavou. Dlaždiči by se červenali, fuj. Dnes jsem šla zas na poštu a přímo před školou jsem zahlédla dva hloučky dětí ve věku cirka 7 – 13 let. Nadávali si tak strašně sprostě, že sem měla sto chutí jim říct, aby se chovali jako lidi a ne jak čuňata. Naštěstí jsem k nim nešla. Začali po sobě normálně házet kameny velikosti dospělácké dlaně… V životě bych si nepomyslela, že i já si jednou položím otázku: „Kam jen ta mládež spěje, aneb čím to je???“
Když mi dnes ráno synátor psal na FB, že až po půl hodině čekání na zastávce zjistil, že daný bus byl zrušen, okamžitě mi naskočila příhoda má. To mě tak jednou kamarádka požádala, zda bych jí v Bystřici nekoupila pro mimčo sunar. Bydlela 2 km odsud, (což je podstatná informace). Řekla sem jí, že tedy ano. Kluk byl malej, mělo být vedro, rozhodla jsem se proto, že tam sfrknem vlakem a tak se stalo. Nakoupeno sem měla, čili nic nebránilo tomu, abychom vyrazili – bylo půl desáté. Na nádraží mi pípla sms, já zvědavá se dala do čtení a stihla odpovědět, když se přiřítil vlak, honem odeslat a nastoupit. Kluk za mnou téměř plápolal, ale dali sme to. Hned po nástupu přišel průvodčí. Dala sem mu lístek. Po kouknutí zvolal: „Milá pani, ale vy jste nastoupila do rychlíkuuuuuuuu“… Bác… no nic, stalo se. Vystoupíme na nejbližší stanici, tedy v Jablunkově. Když jsme tam dorazili, pro jistotu jsem se běžela zeptat, zda vlak, který stál na peroně jede skutečně do Hrádku. Paní mne ujistila, že ano. Takže jsme honem opět v poklusu nastoupili. Přišla průvodčí a po kouknutí na lístek zvolala: „Paní, ale vy jedete na opačnou stranu“… To už mě málem trefilo. Nic no, tak příští stanici vystoupíme. Sotva sme vylezli, kdesi na samotě u lesa, přiřítila se k nám z dřevěné zastávky průvodčí, že jí volali z Jablunkova a moc se mi omlouvají. Řekla jsem jen, že mi to je prd platný, když jsem kdesi, nevím kde a nevím ani jak se do Hrádku dostat. Kluk byl už schvácenej vedrem, unavenej, ukňouranej… znáte to. Paní zalezla do budky, následně vylezla a povídá: „Víte co? za chvilku tudy pojede nákladní vlak. Už sem mluvila s chlapama, vemou vás do Hrádku.“ Musela jsem se fakt smát. Zdvořile jsem poděkovala, s tím, že si zajdu na bus. Jen, zda by byla tak laskavá a ukázala mi kudy se vydat. Ochotně šla semnou se slovy, že si stejně musí koupit chleba. Abych to uplně nevokecávala. Na bus sme se dostali, v Hrádku na mě pan řidič se smíchem křičel, že teď jsme opravdu na místě. Jakmile jsme vystoupili, kamarádka už čekala a tlemila se od ucha k uchu. V Hrádku zavládlo všeobecné veselí. Všichni zde už věděli, že jsme malí velcí cestovatelé. A kolik bylo hodin? 13… 😀 Suma sumárum, jsme tedy jeli 2 km 3 a půl hodinky. Mimochodem, synátor pak půl dne prospal. Krásný dník vám všem přeji, lidičkové a lidičky.
Tati, přeložili mě do zvláštní školy. Výborně synku, když na to máš, tak studuj.
*
Malý chlapec stojí v poli a radostně pozoruje rudý obzor.
Kolem jde pocestný a říká: „To je nádhera! Taky Tě tak těší ten západ slunce?“
„To není západ slunce. To hoří škola!“
*
Učitel k žákovi: „Kdybys měl sedm jablíček a já tě o dvě poprosil, kolik by ti jich zůstalo?“ „Sedum!“
*
Maminka veze syna do školy. Když Pepíček vystoupí, nezapomene se zeptat: „A jak to mami, že jsme dnes nepotkali žádné idioty, amatéry, nemehla, hovada, poseroutky ani debily?“ – „To je tím, že tě dneska nevezl tvůj tatínek!“
*
Při poklesu produktivity práce na nulu projeví se totální nedostatek kruhového pečiva, působícího obezitu obyvatelstva.
Bez práce nejsou koláče.
*
Schopnost operativně řešit životní situace k vlastnímu prospěchu na základě vyššího stupně intelektu hominis sapiensis se nerovná drahám libovolného tvaru, vedeným jakýmkoli bodem prostoru.
Chytrost nejsou žádné čáry.
*
Vzdálenost bodu A, (což je místo, kde ukončí, puzená gravitační silou, svou dráhu malvice) od bodu B (což je místo ležící svisle pod místem započetí její dráhy ) se blíží k nule.
Jablko nepadá daleko od stromu.
*
Soustavnou výchovu mladého občana k obraně vlasti nelze srovnávat s občankou, zakládající výdělečný vztah na své laktační schopnosti.
Vojna není kojná.
Krásný zbytek dne vám všem přeji, lidičkové a lidičky
Autor: Lowryová Lois
***
Název: Spočítej hvězdy
***
Anotace: Kniha americké spisovatelky Lois Lowryové je napsaná na základě skutečných událostí, kdy se v malém Dánsku semknutém kolem milovaného krále Kristiána X. stala zvláštní věc. Slušnost obyčejných Dánů zvítězila nad strachem; a nebyli to jednotlivci, díky jejichž odvaze přežilo bezmála 7000 Židů. Sousedé je ukryli, nakrmili a pomohli jim přes moře, do bezpečí ve Švédsku, nacistům doslova před nosem. Příběh je důležitý právě proto, že je nahlížený dětskýma očima.
Že je přítelův taťka vtipálek vím dlouho, nicméně včera mě ZASE dostal.
To si tak sedíme u snídaně s kávičkou, když se mě zcela vážně zeptal: „Martinko a nechtěla bys zlato?“ Mám ho moc, tak budu rozdávat.“ V duchu sem si hned řekla, že v tom bude zas nějaká kulišárna. On pokračoval: „No, kolik?“ Tak sem odvětila fofrem: „Ok tak jo, chci tolik, kolik vážím.“
Tím co udělal potom, mě fakt dostal. Otočil se pohotově na svou manželku a povídá: „Zlatíčko, pojď sem.“
Málem sem spadla pod stůl, jak sem se začla tlemit na celé kolo. No jo, je to podšívka podšitá. Krásný pohodový dník vám všem přeju, lidičkové a lidičky.
Další BOREC/RKA dnes zaparkoval auto, tentokrát na přechodu pro chodce. To jsou ŘIDIČI/ČKY fakt tak blboučký, nebo jim nedochází, co mohou způsobit? Nebo dostali řidičák na čestný slovo a neznají silniční řád? V ten okamžik zde byl vozíčkář a ejhle… Musel jet na jiný přechod, aby se vůbec dostal na druhou stranu. Jen proto, že někomu je líno parknout normálně. Hernajs, když už je vám, kterých se to týká zatěžko brát ohledy na druhé, aspoň si uvědomte, že žijí i lidé postižení, kteří už to tak nemají lehké a nestěžujte jim to svou PITOMOSTÍ a LENOSTÍ ještě víc. Velký dík za pozornost!!! Všem ostatním přeji i tak krásný dník, lidičkové a lidičky.
Měli bychom hledat svou druhou
polovičku? Co je to telegonie a zdali existují obřady, které
by pomohly zachovat lásku a učinit z ní „plnoprávného člena
rodiny“?
Odpovědi naleznete v knize, kterou jsem právě opravila. Je to zajímavé čtení. Doporučuji 🙂
Autor: Megre Nikolajevič Vladimír
***
Název: Zvonící cedry Ruska 08.2 – Nová civilizace: Obřady lásky
***
Krásný dník vám všem přeji, lidičkové a lidičky