Články

Astronomické jaro končí a léto začíná 21. června 2014 v 12:51

Červen-li více sucho než mokro bývá, urodí se hojnost dobrého vína.

*
Co v červnu nedá do klasu, červenec nažene v času.

*
Jak červen teplem září, takový bude i měsíc září.

*
Jaký červen, takový i prosinec.

*
Je-li červen mírný, nebude v prosinci mráz silný.

*
Červen stálý – prosinec dokonalý.

*
Jaká parna se v červnu dostaví, tak se i prosincové mraky postaví.

*
Červen červený jako z růže květ.

*
Červnové večerní hřmění – ryb a raků nadělení.

Amálie Kutinová – (22. června 1898 Rouchovany – 30. března 1965 Vrchlabí) byla česká spisovatelka, která se proslavila zejména díky šestidílné sérii knih Gabra a Málinka, inspirované jejím dětstvím a mládím prožitým ve Štítné nad Vláří nedaleko slovenských hranic a především ve Valašském Meziříčí, kde obě „povedené dcerky“ studovaly na gymnáziu. Je to matka české spisovatelky a dramatičky Marie Kubátové. V březnu 1903 se rodina řídícího učitele Jana Taubera přestěhovala z Rouchovan do Štítné nad Vláří, kde Amálie se svými sourozenci vyrůstala. V roce 1907 vypukl ve Štítné obrovský požár, kterému padla za oběť téměř celá vesnice, Jan Tauber byl během hašení postižen mrtvicí, která jej trvale upoutala na lůžko. Po předčasném penzionování se celá rodina stěhuje v roce 1909 do Valašského Meziříčí, kde Málinka se svou starší sestrou Gabrou nastupuje v září téhož roku do dívčího reálného gymnázia. Gabra ani Málinka však gymnázium nedokončily. Málinka předčasně ukončila studium na valašskomeziříčském gymnáziu v červnu 1915 a není známo, na které škole Málinka v roce 1917 maturovala. Hned po maturitě odchází do lékárenské praxe do Tábora a v roce 1918 nastupuje studovat dvouletou farmacii na přírodovědecké fakultě UK v Praze. Po jejím dokončení v roce 1920 se provdala za ing. Jana Kutinu, který v Praze na Pankráci vlastnil od roku 1911 malé nakladatelství, později nazvané Besední pořady. Právě v tomto nakladatelství Amálie Kutinová začala od roku 1935 vydávat své vzpomínky na dětství a mládí pod názvem Gabra a Málinka. Veselé a laskavé příběhy si získaly u mladých čtenářů velkou popularitu, která vyvrcholila po roce 1989 vydáním 5. a 6. dílu. Po obsazení naší vlasti německými vojsky našla rodina útočiště v Křinci u Nymburka, kde Málinka opět pracovala jako lékárnice. O životě ve venkovské lékárně napsala spisovatelka laskavé povídky, které byly později vydány pod názvem Naši pacienti. V roce 1948 byla Amálii Kutinové zakázána totalitním režimem další spisovatelská činnost. V roce 1952 se stěhuje se svým manželem k dceři Marii Kubátové do Vrchlabí. Kromě dcery Marie měla syna Jana Kutinu (1924- 2008), který byl později profesorem mineralogie na Washingtonské universitě. Ve Vrchlabí se spisovatelka začala věnovat folkloristické práci. Výsledkem jejího mnohaletého úsilí bylo vydání několika knížek pro děti, z nichž některé napsala spolu se svou dcerou Marií Kubátovou. Zemřela předčasně uprostřed činorodé práce 30. 3. 1965 a je pochována v Horních Štěpanicích.

Vzhledem k tomu, že mne někteří z vás kontaktovali a chtěli pomoci s korekturami pro naši knihovnu www.svetprovsechny.cz

Stručně popíšu, co by vás jako korektory čekalo:

Z knihovny obdržíte Wordovský dokument (knihu, soubor s koncovkou .DOC), který byl již minimálně jednou přečten digitátorem a opraven. Tento Word je již zformátován – upravené písmo atd., takže na vás je znovu přečíst (nebo projet pravopisem) a opravit zbývající chyby – chybějící písmena, překlepy atd. (je potřeba se také soustředit především na chybějící – přebývající čárky a tečky – tyto chyby digitátoři, kteří opravují pomocí sluchu, neodchytí). Při neřešitelné situaci dané místo viditelně označit (například §§§) a při odesílání upozornit na daná místa knihovnu. Takto opravenou knihu poté opět zaslat zpět do knihovny.

V případě zájmu pomoci nám, nás kontaktujte na:

www.svetprovsechny.cz

• E-mailu: martina@svetprovsechny.cz nebo frantisek@svetprovsechny.cz

• Skype: martinarozenkova

Těšíme na spolupráci s Vámi.

Je nutné respektovat fakt, že nevidomý s vodícím psem má přístup do obchodů, restaurací, všech typů škol, školských a zdravotnických zařízení, úřadů a všech kulturních a sportovních zařízení.

*
Nikdy vodícího psa nevyrušujte v jeho práci. Nikdy na psa nemlaskáme, nehvízdáme na něj, ani na sebe jiným způsobem neupozorňujeme.

*
Nikdy na vodícího psa nesaháme, nehladíme jej a nemluvíme na něj bez vědomí majitele.

*
Nikdy k sobě vodícího psa nevoláme.

*
Nikdy psa nekrmíme bez vědomí majitele.

*
Chceme-li pomoci člověku s vodícím psem, vždy oslovíme nejprve člověka.

*
Pomáháme-li člověku s vodícím psem, nikdy nemanipulujeme se psem.

*
Jdeme-li po ulici se svým vlastním psem, nikdy mu nedovolíme vodícího psa obtěžovat, očichávat ho či jinak vyrušovat v práci.

*
Míjíme-li vodícího psa se svým pánem, máme svého psa vždy na vodítku.

*
Nastupujeme-li se svým psem do dopravního prostředku, vždy dáme přednost člověku s vodícím psem.

*
V dopravním prostředku umožníme umístění vodícího psa – uvolníme místo.

V naší zemi žije kolem 150 000 slabozrakých lidí. Zrak mají oslabený v různé míře a různým způsobem. Obtíže mívají při některých každodenních činnostech, v zaměstnání nebo při komunikaci s lidmi. K lepšímu porozumění jejich situace mohou přispět následující body:

*
Zraková vada je někdy nápadná, jindy si jí nemusíme ani všimnout. Ne vždy platí, že čím více dioptrií člověk má, tím hůř vidí. Některým slabozrakým dioptrické brýle nepomáhají.

*
Někteří jsou citlivější na silné osvětlení, mluvíme o světloplachosti, což je možné řešit nošením tmavých brýlí, použitím méně intenzivního osvětlení v místnosti nebo zatemněním oken. Jiným se výrazně zhorší vidění při nízké intenzitě osvětlení, mluvíme o šerosleposti, což se řeší silnějším osvětlením. Buďme pozornější, když slabozraký vychází na sluncem zalitou ulici nebo když vstupuje do špatně osvětleného domu či obchodu.

*
Přizpůsobení na změnu osvětlení může slabozrakým trvat velmi dlouho. Mohou se takzvaně rozkoukávat i hodinu tam, kde se zdravé oko adaptuje během několika vteřin.

*
Výjimečně se můžeme setkat s člověkem, který vůbec nerozlišuje barvy, vidí černobíle. Častá je ale porucha rozlišování některých barev. Nebojme se upozornit slabozrakého na případné omyly.

*
Snížená zraková ostrost a omezení zorného pole způsobují slabozrakým mnoho praktických obtíží. Člověk se zúženým zorným polem má sníženou schopnost orientace v prostoru, při svém pohybu užívá bílou hůl. Někdy, při zachované zrakové ostrosti, může číst i běžný text. Při nízké zrakové ostrosti bývají problémy se čtením, rozlišováním drobných předmětů a s poznáváním lidí.

*
V dobře známém prostoru se slabozraký pohybuje zpravidla bez obtíží a bezpečně. V novém neznámém prostředí může mít ale velké potíže při orientaci a může potřebovat naši pomoc.

*
Nedivme se, když slabozraký člověk, v době přechodného zhoršení podmínek pro vidění, užívá postupů a pomůcek typických pro nevidomé: tmavé brýle, bílou hůl…

*
Umožněme slabozrakým přistoupit blíž k informačním tabulím, ke zboží v obchodě a k dalším prohlíženým předmětům. Vhodné je, mohou-li si věci vzít do ruky. Počítejme s tím, že pro vnímání zrakem potřebují více času používají při tom různé pomůcky: speciální brýle, lupy, dalekohledy …

*
Odstraňujme architektonické a informační bariéry. Vyvarujme se nesprávného osvětlení, možných odlesků, nerovnoměrného rozptýlení světla. Dávejme přednost velkému tiskacímu písmu bez zbytečných okras před písmem psacím. Využívejme kontrastu: černý fix na bílém papíře, žlutá hrana na tmavém schodu … jasně čitelná by měla být i vyobrazení označující WC, sprchy, atp.

*
Nečekejme na to, až nás slabozrací požádají o pomoc. Tu nabízejme sami. Pozdravme raději jako první, přestože to nemusí odpovídat etiketě. Přečtěme jim špatně čitelný text. Upozorněme včas na věci, kterých si nemusejí ani všimnout. Potíže slabozrakých lidí jsou do značné míry individuální, neostýchejme se jich přímo zeptat, s čím bychom mohli pomoci.

Při setkání s nevidomými občany upadají mnohdy ostatní lidé do rozpaků. K odstranění zbytečných zábran při takových setkáních přijměte několik užitečných rad:

*
Mějte na paměti, že nevidomí jsou zcela normální lidé, kteří mají různé přednosti i nedostatky jako každý jiný.

*
Vyvarujte se projevům soucitu – o ten dnešní nevidomí naprosto nestojí. S velkým povděkem ale vždy uvítají i sebemenší pomoc, která jim přijde vhod ve ztížených podmínkách. Nepřipusťte ani podceňující nebo snižující výroky, vždyť nevidomí mají právo na úctu a uznání stejně jako všichni ostatní.

*
Nevidomého, kterého znáte, pozdravte vždy sami jako první, i když je mladší než vy, a k pozdravu připojte i jeho jméno, aby věděl, že pozdrav patří jemu.

*
Když vstoupíte do místnosti, kde se nachází nevidomý, dejte se zřetelně poznat. Pokud vás nepozná podle hlasu, povězte svoje jméno. Tichý pohyb neznámé osoby v jeho okolí působí pochopitelně nepříjemně. Rovněž upozorněte na to, že místnost opouštíte.

*
Velmi nepříjemně na nevidomého působí, projednáváte-li jeho záležitosti nikoli přímo s ním, ale s jeho průvodcem. Průvodce nevidomého pouze doprovází, nikoli zastupuje.

*
Když se nevidomí ocitne na ulici, na nádraží atd. v orientačních těžkostech, zeptejte se ho, zda mu můžete nějak pomoci. Velký hluk, prudký déšť i sníh velmi zhoršují nevidomému orientaci v prostoru. Potom stačí, když nevidomému nabídnete, aby se lehce zavěsil do vaší paže, protože takto může snadno jít krůček za vámi, sledovat směr vašich pohybů a na vše včas reagovat.

*
Při nástupu do dopravních prostředků netlačte nikdy nevidomého před sebou, ale jděte sami první. Nevtlačujte nevidomého na sedadlo, stačí, když položíte jeho ruku na opěradlo. Při vstupu do auta položte jeho ruku na horní rám dveří.

*
Když nevidomý vstoupí do restaurace bez průvodce, jistě ocení pomoc při vyhledávání věšáku a volného místa u stolu. S jídlem si poradí sám, stačí, když mu povíte, jak je jídlo na talíři uspořádané. Určitě uvítá informace o tom, co všechno je na stole (sklenice s vodou, váza, popelník atd.), a kdo u stolu sedí spolu s ním.

*
Když budete nevidomého doprovázet delší dobu, popište mu hlavní rysy okolí, vybavení místnosti a osoby, které se kolem nacházejí. Při popisování se nemusíte vyhýbat optickým dojmům a barvám.

Mezinárodní den dětí se slaví každoročně 1. června. U příležitosti dne dětí jsou připravovány různé společenské a sportovní akce. Den dětí má upozornit světovou veřejnost na práva a potřeby dětí. Svátek se slaví v mnoha zemích světa.
První podnět k založení dne, který by oslavoval děti, vznikla v Turecku při založení Národního shromáždění 23. dubna 1920 během Turecké války za nezávislost. Tehdejší ochránce národních práv Mustafa Kemal prohlásil, že důležitou součástí k budování nového státu jsou děti. Proto ustanovil 23. duben jako Den dětí, který obyvatelé Turecka slaví dodnes a je státem uznávaným svátkem.
Vyhlášení dne oslavujícího děti, který by se slavil po celém světě, bylo poprvé doporučováno v roce 1925 na Světové konferenci pro blaho dětí. Den dětí však nebyl vyhlášen. Tato konference se konala 1. června 1925. Ve stejný den se v San Franciscu konal festival Dračích lodí, na jejichž oslavu čínský generální konzul shromáždil mnoho čínských sirotků, aby poukázal na to, že by se společnost měla více zabývat blahem dětí. Tyto dvě významné události, které se staly ve stejný den, určily datum oslav Dne dětí, který byl ale oficiálně vyhlášen později.
V roce 1949 Mezinárodní demokratická federace žen vyhlásila Den pro ochranu dětí. Důvodem k vyhlášení bylo masové zabíjení žen a dětí v Lidicích v roce 1942 a také ve francouzském Ouradouru v roce 1944. Datum oslav bylo ustanoveno na 1. červen, který připomíná sirotky v San Franciscu a první konferenci, jež se zabývala blahem dětí.
Den pro ochranu dětí se začal slavit rok po jeho vyhlášení a oslavy probíhaly každý rok. Některé státy převzaly datum a postupně se ze Dne pro ochranu dětí stal Den dětí nebo také jiným názvem Mezinárodní den dětí. Československo, později Česká republika také převzala toto datum, proto se u nás slaví Mezinárodní den dětí na začátku června.
V roce 1952, kdy už se slavil Den pro ochranu dětí, usilovala Mezinárodní unie pro péči o dítě o vyhlášení dne, který by oslavoval výhradně děti. Na toto OSN zareagovala a v roce 1954 vyhlásila Světový den dětí (anglicky). Cílem vyhlášení bylo, aby každý stát jednou v roce upřel pozornost na nejmladší obyvatele. Účelem vyhlášení byla také podpora dětí, poskytnutí dobrých podmínek pro jejich zdravý vývoj a přístupu ke vzdělání. Valným shromážděním OSN bylo všem státům doporučeno, aby oslavovaly děti ve stejný den. Datem oslav byl zvolen 20. listopad, a to proto, že v tento den v roce 1959 Valné shromáždění OSN přijalo Deklaraci o právech dítěte a ve stejný den v roce 1989 přijalo Úmluvu o právech dítěte.
Některé státy si i přesto ponechaly datum oslav na začátku června, jiné státy datum oslav přesunuly na listopad podle doporučení OSN a některé státy si ponechaly červnové datum a přijaly také oslavy dětí v listopadu.

Dalším případným autorům, skenovačům, dobrovolníkům – korektorům, milovníkům krásné literatury: Pokud by jste měli zájem také pomoct, nebo darovat svá díla do naší knihovny, budeme vám nesmírně vděční. Díky vám máme v naší knihovně k dnešnímu dni 2337 knih a dokumentů.
Srdečně děkujeme a vážíme si toho…
Kontaktovat nás můžete na:

www.spvk.cz
www.svetprovsechny.cz
martinarozenkova@gmail.com

*
Autor: Gruberovi, Petr a Kateřina
Název: Gruberovic zápisník
Anotace: Autentický příběh o životě ve vítězství navzdory vážné nemoci.
Za sebe mohu říct, že něco tak krásného a dojemného jsem už dlouho nečetla…

*
Autor: Sanin Vladimír
Název: Edice Saturn 009. – Sami pod Velkým vozem
Anotace: Humorem a ironií nešetřící vyprávění o prázdninových příhodách dvou manželských dvojic, v nichž muži jsou složkou krutě utištěnou, a všichni spolu s bratrancem, jenž se k nim připojí, naprostými nezkušenci v táboření v přírodě.
U této knihy jsem se pro změnu ze srdce zasmála…

*
Autoři: Ballard Robert , McConnell Malcolm
Název: Hledání – Má cesta za dobrodružstvím a podmořskými objevy
Anotace: Příběh oceánografa dr. Roberta Ballarda se čte jako napínavý román. Věnoval se podmořské geologii, prosazoval používání malých hlubokovodních ponorek a dálkově řízených podmořských zařízení, zúčastnil se mnoha podmořských expedic, prozkoumal vraky amerických atomových ponorek Tresher a Scorpion, a jeho „hledání“ nakonec vyústilo v nalezení vraku Titaniku a německé bitevní lodi Bismarck.
Myslím, že po přečtení anotace není nutný komentář. I tato kniha se četla, jak se říká „jedním dechem“…