Přijde Pepíček domů a povídá:
„Mami představ si, že jsem dostal jedničku z Fyziky.
Máma: „Opravdu?“
Pepíček: „ néé, jen si to představ…“
*
Zeměpisářka se při probírání České republiky zeptá: „Pepíčku, kde je Mimoň?”
„Na Marsu.”
*
Začínající učitelka si chce na své třídě vyzkoušet poznatky z psychologie: „Každý, kdo si myslí, že je hloupý, ať se postaví.”
Po chvilce se v tiché třídě postavil Pepíček. Kantorka povídá: „Pepíčku, tak ty si myslíš, že jsi hloupý?”
„Ne, prosím, ale přišlo mi nefér nechat vás stát jedinou.”
*
Učitelka zkouší: „Na co se používá kyselina sírová, Aničko?”
„No… na hubení myší…”
*
Profesor: „Kolikrát můžete odečíst 7 od 83 a kolik zůstane?”
Student: „Kolikrát chci, pokaždé zůstane 76.”
*
Na dějepise: „Znáš jméno nějakého významného Slovana, Pepíčku?”
„Ano, prosím. Slovan Liberec, Slovan Bratislava…”
*
Povídá Pepíček po písemce spolužákům: „Chtěl bych jedničku, ale určitě nedostanu ani dvojku, protože jsem se učil na trojku, napsal jsem to na čtyřku a dostanu pětku!”
Tak jsem si zas trhla kolosální vostudu
To si tak vykračuju hlemýždím tempem, směr „sámoška.“
V duchu si opakuju co koupím, abych nebrala blbosti, na druhou stranu, abych nezapomněla hlavně to pitomé savo, které kupuju už tejden, žeju, sůl a tak… no klasika. Zpěváčci ptáčkují, bzučilky mouchají, svítíčko sluní a já nevím absoluto, proč jsem si vzpomněla zrovna na tudle ptákovinu. Přijde mi to vtipné, tak se zasměju. Asi dost nahlas, páč se kolemjdoucí udiveně otáčí a čučí na mě jak na zjevení, co spadlo z višně. „Abyste se nezbláznili“… pomyslím si a kráčím dál, již s vážnou tváří. Konečně krám. Při vstupu se prohlédnu od hlavy k patě. Znáte ten pocit, když na vás každý pobaveně čumí, že? „Ne, nejsem ani špinavá, ani vorvaná, netlemím se nahlas, tak vo co gou?“ říkám si… Čapnu savo, chleba, sůl, něco málo do ledničky a pádím k pokladně, v zádech cítím posměšné pohledy snad všech zúčastněných. Fuj, konečně jsem venku a domů to střihnu přes pole. Když jsem konečně sama, znovu se prohlédnu, sáhnu na vlasy, jestli nemám třeba „kohouta“… Vše je cajk, nechápu proč na mě teda tak civěli, ale cítím nějakou zradu. Konečně doma, uf. Strhám ze sebe oblečení a koukám na záda, zadek, nikde nic. Jdu do koupelny kouknout na ty vlasy a…. při pohledu do zrcadla ječím jak střelená a tlemím se jak pitomá… Než jsem odešla do krámu, napila sem se totižto z půllitru limonády a jakože sem si přihla fest, abych neměla cestou „žížu,“ když je to vedro. Ano, přátelé – byla malinová – já měla hubu doslova jak klaun. Normálně tydle srágory nepiju, ale že tu máme hnusnou vodu, nepohrdla jsem, a výsledek byl tedy excelentní. Ponaučení? Příště než vylezu z baráku zkontrolovat kompletně, nebo zacpat nos a napít se tý hnusný břečky. Na druhou stranu jsem pobavila půl Bystřice a třeba mě od nynějška budou považovat za tu celebritu.
Martina
Z jara se v lesích začali objevovat Brabenáři. Věděli, kde je nějaké mraveniště a to potom vybrali. Z mravenců získávali kyselinu mravenčí, která se používala na činění jemných kožek a na výrobu lihu. Kukly mravenců, buď sušily nebo syrové prodávaly tehdy rozšířenému řemeslu ptáčníkům. Z mravenců se taky připravovaly mastičky na bolesti kloubů, opuchliny a omrzliny.
V klídečku si opravuju knížečku a čekám slušně oděná na kámoše, který asi desetkrát volal, že se URČITĚ DOPOLEDNE staví na kafe a abych hlavně byla doma. Pokaždé jsem řekla, že ano a čekala. Sice jsem si přivstala, abych nevypadala jak strašidlo a zrovna bych se ještě válela… No samozřejmě nepřišel a ani nezavolal. Tak jsem si svlékla halenku, páč bylo teplo a opravovala knihu, už jen v kraťasech a podprdě dál. Cosi mě šimralo na zádech. Asi vlas, pomyslela jsem si a nějak jsem tomu nevěnovala pozornost. Chechtala jsem se nad výroky Jana Wericha, když tu najednou bááááááááááááááááác. Strašlivá, ale fakt strašlivá bolest mezi lopatkama. Zaječela jsem, vylítla, slzy v očích a zahlédla už zdrhající Sábu. Švihala takovým fofrem, že nevybrala v kuchyni zatáčku a napálila to přímou čarou do zdi. Přiběhl kluk, co že se to tu stalo. Musela jsem vypadat jak tydýt, protože se začal chechtat na celé kolo. Sába mě vyděšeně pozorovala z bezpečné vzdálenosti. Říkám klukovi: „Ty brďo co to bylo??“ – Sehnul se a v dlani měl maličkatou mušku a povídá: „No coby, koukej, co si nána na tvých zádech ulovila“… Myslela jsem, že jí rozškubnu vejpůl, ropuchu mrňavou. Po prvotním šoku jsem se jako – tako vzpamatovala a pokračovala dál v opravě, když tu pojednou TÝ DÝ… Náš zvonek, (nonstop jak v posledním tažení, ačkoli má nové baterky). No prostě takovej chcípáček… Přišel jiný kámoš, kterému jsem zrovna včera dala jeden rohlík pro mamku (má ty mé moc ráda, tak jí tu a tam, když peču, něco pošlu). Taky sem mu dala marmošku a zavařené ryngle. Krom rohlíku sem mu to vše hned nacpala do batohu s tím, že rohlík pak veme do ruky. Pochopitelně ho tu nechal. Přišel, sedl si a já mu říkám: „Hele, jak chutnal mámě rohlík?“ sem si myslela, že se bude smát, že ho zapomněl….
Jeho odpověď mě dostala do kolen. Prej: „No hele snědli sme ho s mamkou ještě teplej,“ (pekla jsem odpoledne a on přišel k večeru, takže si ho ohřál leda v kapse. Kdyby ho tedy měl :D) a pokračoval dál: „byl úúúúúúúúúúúúúúúúúúžasnej, mamka straaaaaaaaaaaaaašně moc děkuje a zas ti pošle vajíčka.“ No chválil rohlík, div ne do nebe. Nemít ho vedle sebe na lince, uvěřila bych mu na sto pro. Nevěděla jsem, jestli se tlemit, nebo ho něčím majznout po hlavě. Zdržela jsem se, smích udusila v sobě, ruce nacpala do kapes a v duchu si jen ulevila slovy: „Ty seš fakt vůl“, nebo tak něco a hlavou mi prolítlo, že měli rohlík, jaký svět neviděl. No co, hlavně že jim chutnal, žeju? Rohlík, nebo jitrnice, to je fuk. Mít po ruce obušek, asi ho trefím.
Martina
Den leváků se slaví od roku 1976 a pravidelně jej vyhlašuje Mezinárodní asociace leváků. Jeho cílem je zvýšit povědomí o problematice levorukosti a o těžkostech, se kterými se tito lidé potýkají v běžném životě, kde je většina přístrojů přizpůsobena pro dominantní pravou ruku.
*
Oblíbený anglický svátek
Svátek se slaví po celém světě a asi nejpopulárnější je ve Velké Británii, kde si tento den připomínají slavnostmi, jejichž součástí jsou sportovní zápasy leváků proti pravákům nebo typicky anglické odpoledne s čajem, k jehož pití lze použít pouze levou ruku.
*
Hospody, které Den leváků drží, poznáte podle toho, že večer 13. srpna používají vývrtky pro leváky a hosté hrají klasické hospodské hry levou rukou. Po celé zemi pak jsou rozšířené takzvané „Levé zóny“ oslavující kreativitu, adaptabilitu a sportovní obratnost leváků. Praváci si v těchto zónách mohou vyzkoušet, jaké je to žít v praváckém světě s nevýhodou levorukosti.
*
Podle vědců za levorukost mohou s velkou pravděpodobností geny a pak také neurofyziologický vývoj dítěte či komplikovaný porod.
Už jste se někdy zamysleli nad tím, proč vlastně zíváte? Na takovou
jednoduchou otázku existuje samozřejmě i jednoduchá odpověď, že? Jste přece
unavení.
Otázku, proč zíváme, si položili i vědci a zjistili zajímavé skutečnosti.
Zívání osvěžuje mozek a dokonce napomáhá soustředění. Vědci ze Státní
univerzity v New Yorku Gordon a Andrew Gallupovi přišli na to, že zívání
zrychluje průtok krve v mozku, ten se ochlazuje a začíná lépe fungovat. K
tomuto zjištění dospěli vědci při pokusu se studenty, kterým promítali film,
kde lidé zívali. Jak všichni víme, zívání je nakažlivé, a proto první část
studentů měla dýchat ústy a druhá nosem. Studenti, kteří dýchali nosem,
nezačali zívat, mozek jim nedal signál, že potřebuje ochlazení. Naopak,
studenti, kteří dýchali ústy, téměř nepřetržitě zívali. Výzkumníci dokonce
zkusili dávat studentům na čelo studené a teplé obklady. Takže pokud
nechcete zívat, stačí si dát studený obklad. Teplé obklady zívání vyvolají.
*
Hippokrates to věděl
Z tohoto výzkumu vyplývá, že zívání nepodporuje potřebu spánku, ale právě
naopak, pomáhá mozek udržet v bdělém stavu. Pokud tedy někdo ve vaší
společnosti zívá, vůbec to neznamená, že ho uspáváte a že se s vámi nudí. Ve
skutečnosti chce dosáhnout toho, aby mu mozek lépe fungoval.
Už v 5. století před naším letopočtem antický lékař Hippokrates hledal
odpověď na to, proč lidé zívají, a už tehdy dospěl ke stejným závěrům jako
dnešní vědci. Doslova napsal, že „zívání vyhání z plic špatný vzduch a
zrychluje krev, která proudí do mozku“.
Zívání je velmi užitečné a zdravé, protože se tak do všech buněk našeho těla
dostává více kyslíku, snižuje se také hladina toxinů v celém organismu, a
dokonce se uvolňuje oblast nervového systému v horní části břišního
svalstva, která souvisí se špatným trávením.
Zívání také pomáhá zlepšit náladu a vyvolává produkci osvěžujících slz,
které zvlhčují suché oči.
Pochybujete ještě o zívání, o kterém někteří lidé tvrdí, že je neslušné?
Všimněte si také, že někteří atleti před startem zívají. Zívají i studenti
před zkouškou, a dokonce i hudebníci před koncertem. Mozek se totiž
připravuje na důležitou událost.
I když je zívání stále ještě považované za neslušné, nebraňte se mu. Zívněte
si se vší parádou, je to zdravé a doslova vám to restartuje celý organizmus.
Zívá někdo ve vašem okolí a opět vás tím nakazí? Zívněte si s chutí také.
Dokazuje to vaši empatii. Zívli jste si při čtení tohoto článku? Prima,
můžete o sobě říct, že se dokážete vcítit do situace druhých lidí.
Stěžovali si vám někdy učitelé, že vaše děti ve škole zívají? Nic si z toho
nedělejte, učitelé to zřejmě ještě nepochopili. Možná si myslí, že jejich
výklad o učivu malé žáky nudí, ale opak je pravdou. Děti si tím prokrvují
mozek a snaží se více soustředit. Pokud tedy vaše dítko zívá, buďte rádi,
roste vám doma inteligent a ve škole bude určitě patřit mezi jedničkáře.
Dne – 6. června 2015 zemřel po 14. hodině ve věku 88 let spisovatel Ludvík Vaculík, který napsal mimo jiné i román – Morčata, který jsem dnes zavěsila do naší digitální knihovny pro nevidomé a slabozraké. Pojednává o bankovním úředníkovi, který je v práci vystavován velkému tlaku a proto doma chová morčata, s kterými experimentuje a týrá je. Dílo poukazuje, kam až je člověk schopen zajít pod nátlakem: jak se společnost chová k nám, tak se chováme my k jiným.
*
O autorovi:
Narodil se v Brumově-Bylnici jako syn tesaře. V letech 1941–1943 absolvoval dvouletý pracovní kurz firmy Baťa ve Zlíně, kde pak také až do roku 1946 pracoval. V roce 1946 však odmaturoval na obchodní akademii a odešel do Prahy, kde v roce 1950 absolvoval na Vysoké škole politické a sociální. Vystřídal několik profesí, ať už dělnických, vychovatelských nebo redaktorských. V letech 1945 až 1968 byl členem KSČ.
Jeho literární dráhu nastartovala v roce 1953 práce redaktora v oddělení politické literatury v nakladatelství Rudé právo, kde působil do roku 1957, později v týdeníku Beseda venkovské rodiny a od roku 1959 ve vysílání pro mládež v Československém rozhlase. Po celá 60. léta upoutával pozornost svou sociálně kritickou publicistikou. Roku 1965 nastoupil do redakce Literárních novin (později přejmenovány na Literární listy, ještě později na Listy), nejvýznamnějšího periodika reformátorské inteligence, kde zůstal až do jejich zákazu v roce 1969. To již měl za sebou i prozaické začátky, jako například novelu Na farmě mládeže a román Rušný dům. Dnes se však za jeho skutečný vstup do literatury považuje až nonkonformní román Sekyra, která námětově čerpá z osudů Vaculíkova otce.
Je i uznávaným autorem celé řady fejetonů, v nichž po svém navázal na českou fejetonistickou tradici a žánr fejetonu přetvořil na útvar o poznání útočnější a kritičtější.
Na IV. sjezdu čs. spisovatelů v červnu 1967 prohlásil, že „za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka“ (na tu dobu velice odvážný výrok), za což byl vyloučen z KSČ. Kromě Dvou tisíc slov se podepsal i pod Chartu 77. Ludvík Vaculík je pro některá svá díla (Český snář, Morčata) směřujícím k existencialismu, společně s Bohumilem Hrabalem, Karlem Peckou, Janem Kameníčkem, Libuší Moníkovou a dalšími tvůrci, považován za pokračovatele Franze Kafky.
Vdovou po něm je Marie Vaculíková (známá jako Madla), se kterou se oženil v roce 1949 a se kterou měl tři syny: nejstarší Martin žije dlouhodobě ve Francii, prostřední Ondřej je publicistou a nejmladším je Jan. S dlouholetou partnerkou Lenkou Procházkovou měl dceru a syna.
Roku 1996 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy. V roce 2008 byl vyznamenán Státní cenou za literaturu „za dosavadní literární a publicistickou tvorbu s přihlédnutím k bilanční próze Hodiny klavíru“.
Po téměř probdělé noci, v důsledku příšerného vedra, navzdory puštěnému větráku, jsem dle očekávání vstala s pocitem, jakoby mne někdo práskl do hlavy. Ukecala jsem se a štrádovala si to do koupelny na vlažnou sprchu… ta zabrala vždy. Následovala snídaně. Čaj, domácí veka, máslo, to bohatě postačí. Stejně člověk nemá chuť na jídlo. Pomyslela jsem si. Vše bylo připraveno na stole, jen se mi zachtělo na onu místnost, kam i císař pán chodí pěšky a poněkud se tam zdržela. Ne nebudu vysvětlovat proč, nebojte. 😀
Když jsem se vrátila, prosvištěla kolem mne naše Sába, jak ohnivá čára. To nikdy nevěstilo nic dobrého. „Noooooooo, tak se podíváme, copak jsi provedla tentokrát – mrcho“ řekla jsem nahlas.
Nic jsem nenašla… Sába se spokojeným výrazem zas seděla na okně a sledovala mne. „No tak nic no… výjimečně jsi nic nepro…“ nedořekla jsem. Čapla jsem veku, že si kousnu a? no jasně, máslo bylo fuč. Veka byla tak důkladně olízaná, že jsem na moment zapochybovala o svém duševním zdraví a že jsem cvok, který si jí prostě nenamazal. Znáte takovej ten psí pohled, jakože já nic, já muzikant a jsem vlastně strašně smutnej chudinka jo? Tak ten na mne nyní vrhala naše číča Sába a vydatně se u toho myla, protože měla máslo div ne za ušima. „Dobře ti tak, nemáš krást mrcho“. Řekla jsem jí a „mrcho“ zdůraznila. To se vždycky nafoukne. V tom okamžiku seskočila dotčeně z okna a odkráčela si to jak mňau dáma do vedlejší místnosti. No a já zas o něco moudřejší a poučenější, že nesmím na stole nechat prostě nic, jsem si dala čaj a šla vařit oběd. Přeju vám všem dobré chutnání krásný dník lidičkové a lidičky…
Martina
Mezinárodní den dětí se slaví každoročně 1. června. Má upozornit světovou veřejnost na práva a potřeby dětí. Svátek se slaví v mnoha zemích světa.
První podnět k založení dne, který by oslavoval děti, vznikl v Turecku při založení Národního shromáždění 23. dubna 1920 během Turecké války za nezávislost. Tehdejší ochránce národních práv Mustafa Kemal prohlásil, že důležitou součástí k budování nového státu jsou děti. Proto ustanovil 23. duben jako Den dětí, který obyvatelé Turecka slaví dodnes a je státem uznávaným svátkem.
Vyhlášení dne oslavujícího děti, který by se slavil po celém světě, bylo poprvé doporučováno v roce 1925 na Světové konferenci pro blaho dětí. Den dětí však nebyl vyhlášen. Tato konference se konala 1. června 1925. Ve stejný den se v San Franciscu konal festival Dračích lodí, na jejichž oslavu čínský generální konzul shromáždil mnoho čínských sirotků, aby poukázal na to, že by se společnost měla více zabývat blahem dětí. Tyto dvě významné události, které se staly ve stejný den, určily datum oslav Dne dětí, který byl ale oficiálně vyhlášen později.
V roce 1949 Mezinárodní demokratická federace žen vyhlásila Den pro ochranu dětí. Důvodem k vyhlášení bylo masové zabíjení žen a dětí v Lidicích v roce 1942 a také ve francouzském Ouradouru v roce 1944. Datum oslav bylo ustanoveno na 1. červen, který připomíná sirotky v San Franciscu a první konferenci, jež se zabývala blahem dětí.
Den pro ochranu dětí se začal slavit rok po jeho vyhlášení a oslavy probíhaly každý rok. Některé státy převzaly datum a postupně se ze Dne pro ochranu dětí stal Den dětí nebo také jiným názvem Mezinárodní den dětí. Československo, později Česká republika také převzala toto datum, proto se u nás slaví Mezinárodní den dětí na začátku června.
V roce 1952, kdy už se slavil Den pro ochranu dětí, usilovala Mezinárodní unie pro péči o dítě o vyhlášení dne, který by oslavoval výhradně děti. Na toto OSN zareagovala a v roce 1954 vyhlásila Světový den dětí (anglicky). Cílem vyhlášení bylo, aby každý stát jednou v roce upřel pozornost na nejmladší obyvatele. Účelem vyhlášení byla také podpora dětí, poskytnutí dobrých podmínek pro jejich zdravý vývoj a přístupu ke vzdělání. Valným shromážděním OSN bylo všem státům doporučeno, aby oslavovaly děti ve stejný den. Datem oslav byl zvolen 20. listopad, a to proto, že v tento den v roce 1959 Valné shromáždění OSN přijalo Deklaraci o právech dítěte a ve stejný den v roce 1989 přijalo Úmluvu o právech dítěte.
Některé státy si i přesto ponechaly datum oslav na začátku června, jiné státy datum oslav přesunuly na listopad podle doporučení OSN a některé státy si ponechaly červnové datum a přijaly také oslavy dětí v listopadu.