Nikdy jsem se neučila jinak, než vizuálně. Poslechově jsem si nezapamatovala jakživ nic. Takhle prostě moje paměť vždy fungovala. Tak nyní to musí začít fungovat docela jinak.
Pamatuji si dva zlomy, kdy jsem začínala tušit, že je něco v nepořádku. První od mého šéfredaktora: „Olino, proč si nemaluješ oči?“
Odjakživa jsem měla dlouhé řasy, ale prostě jsem si jedno oko tak asi od pětadvaceti let nějak neuměla namalovat.
Druhý bod zlomu. Oční lékařka na mne v mých třicet letech ječela: „Nemám na starosti jenom vás! Zkouším na vás půl hodiny všechny možné dioptrie. Není prostě možné, aby to vaše levé oko na nic nereagovalo!“
Nevím, jak nazvat vyšší mocnost, díky níž jsem tehdy byla novinářkou a týž šéfredaktor, který mi přátelsky vytýkal, že si nemaluju mé dlouhé blonďaté řasy, mě pověřil reportážemi ze světa paralympioniků. (Pokračování textu…)
Jít poprvé sama do restaurace po oslepnutí bylo malým dobrodružstvím. Sebrat odvahu vyrazit do neznámého prostředí a necítit se trapně, že potřebuji pomoc a lidé na mě budou třeba zvědavě koukat…
Ale servírka byla ochotná, dovedla mě na místo. Problém je hned s přečtením jídelního lístku, co si vybrat a přitom dlouho nezdržovat obsluhu? „Dobrý den, prosím, řeknete mi, co dnes máte dobrého k obědu?“ – a ono to funguje. V prvním okamžiku jsem nedomyslela, co jsem si objednala- kuřecí špíz. Obsluha mi přinesla příbor ve stojánku s ubrousky, ale problém nastal, když mi položili na stůl porci jídla. Zjistila jsem, že je všechno na jehle, jak jsem opatrně vidličkou zjišťovala, kde co na talíři mám. Rozhodla jsem se udělat svůj první hrdinský čin v restauraci a sundat maso z jehly. V první chvíli se mi podařilo jehlu chytit za ostrý konec, tak jsem lehce přejela vidličkou na opačnou stranu, uchopila jehlu za očko a s modlitbou na rtech jsem maso opatrně stáhla na talíř a zdařilo se! Moc jsem si pochutnala a měla radost z překonané překážky:) (Pokračování textu…)
Radka Komárková zpívá svoji skladbu Jít úzkou cestou.
Alois Macourek si připravil skladbu Prosím, lásko.
Alois Macourek si připravil svoji interpretaci The golden gate.
Vít Jirásek hraje známou skladbu Bohemian Rhapsody od skupiny Queen.
Poslední stránku otočil den,
soumrak nad krajem se snáší,
před dveřmi čeká host – sen,
sluneční paprsky tiše zháší.
První hvězdička lampičkou svou
nejhezčím přáním náhle svítí,
být světýlkem zářícím tmou,
nezmizet jen tak v černé síti.
Měsíc stříbrnou hlavu sklání,
beze slov dolů k zemi se dívá,
možná chtěl přát dobré spaní,
místo písně jen ticho zaznívá.
Větřík, věčný tulák přišel,
aby poslechl si noci tón,
nepoví, co toho on slyšel,
z dálky přivítal jej zvon.
Dvanáct jeho srdce zvoní,
tmavé stíny mají zase bál,
pouze rosa slzičky roní,
vchází královna a kde je král…?
Pozdravuji tebe, léto zas,
přivezlo sis všeho dost,
vůní i mnoho jiných krás,
lidem a kraji pro radost.
Pozdravuji tvoje horké dny,
co k vodě všechny lákají,
pozdravuji barev plné sny,
jež nocí přinést se nechají.
Pozdravuji zlatěžhavou zář,
když slunce se tiše usmívá.
Lehounce pohladí ti tvou tvář,
srdce náhle hezky okřívá.
Včelky bzučí písniček svých tón
cvrček pro sebe si zabrouká,
všude jenom samý hluk a shon,
do větví stromů vánek zafouká.
Pozdravuji tebe, léto – hej!
Konečně přišel ten pravý čas,
svou kouzelnou zahradu otvírej,
už nečekej, dovnitř pozvi nás.
Tvrdíš
že píšu hezké básně
a tak tedy
bez upejpavé bázně
smím si říkat poeta
Já však
zapomínám všechny rýmy
v chvíli ticha
kdy mám dlaně mezi tvými
a jsem spíš popleta