Mikrovlnou troubu po každém použití vytřete vlhkým hadříkem. Nežádoucích pachů uvnitř se zbavíte tím, když do přístroje postavíte mísu (talíř) s horkou vodou a plátkem citrónu. Troubu zapněte a ohřívejte do té doby, než se utvoří pára. Pak vnitřek vytřete do sucha.*
Do dřezu nasypat jedlou sodu (nebo kypřící prášek do pečiva) a zalít octem. Chvíli to bublá a krásně to rozpustí mastnotu v odpadu.
V České republice se mezi nevidomými sportovci a jejich vidomými přáteli zvolna prosazuje simulovaná střelba jako zvláštní disciplina střeleckého sportu. Elektronický trenažér, který slouží zdravým sportovcům k přípravě na ostrou střelbu je upraven tak, že umožňuje zrakově znevýhodněným lidem plněhodnotný střelecký sport. Postoj a držení zbraní odpovídá běžné střelbě, míření na střed terče se provádí sluchem.
Showndown je aplikovaný stolní tenis pro nevidomé a slabozraké sportovc. Je to hra pro dva nebo čtyři hráče, kteří se snaží střelit gól do soupeřovi branky. Tento báječný sport je často nazýván aplikovaným stolním tenisem pro nevidomé a zrakově postižené. Hráči mají na očích neprůhledné brýle, díky tomu mají všichni stejné podmínky ke hře. Míč v kterém chrastí olověné kuličky se posílá po hrací desce podlouhlou dřevěnou nebo laminátovou pálkou. Deska je ohraničena 14 cm vysokým mantinelem. Uprostřed nad mantinely je středová deska. Na každé straně je gólová jamka, pokud se do ní hráč trefí, získává 2 body. Jakýkoliv jiný prohřešek proti pravidlům se trestá jedním bodem. Hlavní a pomocný rozhodčí bdí nad hladkým průběhem všech zápasů. Showdown se hraje na dva vítězné sety, z nichž každý končí dosažením alespoň 11 bodů jedním z hráčů s rozdílem alespoň 2 bodů. Při dosažení stavu 16 : 16 se hraje tzv. Tie-break – náhlá smrt. Dosáhne-li jeden z hráčů ve třetím rozhodujícím setu jako první šesti bodů, mění se strany. Takto se hraje na skore většina zápasu, ale může být stanoven časový limit na jeden set.
Fotbal je nejpopulárnějším sportem na světě, hrají jej všichni bez rozdílu věku, pohlaví, rasy či náboženství. Není proto divu, že se mu věnují i zrakově postižení lidé.
Futsal pro nevidomé se jako paralympijský sport řídí pravidly stanovenými Mezinárodní asociací nevidomých sportovců (dále jen IBSA), které vycházejí z tradičního pojetí standardního futsalu.
Míč obsahuje na rozdíl od běžného vnitřní zvukový systém, díky němuž je při pohybu slyšet.
Zrak může používat pouze brankář, jeho spoluhráči jsou nevidomí. Pro zajištění rovných podmínek jsou hráči v poli povinni nosit neprůhledné klapky. I role vidícího brankáře a pole jeho působnosti je jiné, neboť je ve hře zcela omezen v pohybu mimo území brankoviště (2 krát 5 metrů v okolí své branky). Jeho úkolem je nejen zamezit, aby soupeř vstřelil gól, ale též verbálně navigovat spoluhráče, oznamovat jim stručně, rychle a přesně informace důležité pro jejich celkovou orientaci v dění hry.
Být pozván na padesátiny je docela příjemná záležitost. Obnáší to v první řadě vymyslet vhodný dárek, což se nám kupodivu podařilo velmi rychle, k tomu kytku a můžeme vyrazit. Klasika – zvoníme, přichází nám otevřít jedno z oslavencových dítek, odkládáme kabáty i boty a hrneme se popřát oslavenci. Náš dáreček je přijat s díky a přidán na hromádku k ostatním prezentům. Sedáme si k ostatním hostům, dostáváme své skleničky a jsme pobízeni, abychom si brali. Připravené pohoštění lahodí oku i chuti, a tak se nenecháme pobízet. (Pokračování textu…)
Mléko koupené v obchodě je pasterované, tedy již tepelně upravené a můžeme ho pít, aniž bychom ho museli převařovat. Jiná situace nastává, jestliže si opatříme čerstvě nadojené mléko domácí výroby. Takové je vhodné převařit, aby se zabránilo případné infekci. My jsme měli po dlouhé roky báječný zdroj domácího mléka, jelikož babička měla krávu a denně jsme si přinášeli 2 litry tohoto zdravého moku. Mléko jsme samozřejmě převařovali. K tomuto účelu jsme měli k dispozici dva kastroly. Nerada jsem je umývala, protože se mléko většinou trochu připálilo. Pokud někdo nestál u vařiče a vyloženě nehlídal stav hladiny dovařujícího se mléka, zpravidla nečekaně opustilo hrnec. V tomto ohledu je mléko nevyzpytatelné, a tak podle zákona schválnosti často nastávaly situace, kdy mělo mléko navrch a kromě kastrolu jsme čistili i vařič. To ale nic není ve srovnání s tím, co zavinilo jednoho dne vysvědčení.
Narodil jsem se 8. Srpna 1995 v Českých Budějovicích. Doktoři si ze začátku mysleli, že po porodu nepřežiji ani pár dnů. Nakonec mne přístroji přinutili k tomu, abych začal sám dýchat. Po pár dnech mne pustili s porodnice domů. Nemohl jsem se hýbat, protože jsem onemocněl dětskou mozkovou obrnou. Rodiče tedy vyhledali fyzioterapeutku Doktorku Kolářovou, jenž se mnou cvičí Vojtovu metodu. Vojtova metoda mne dokázala rozpohybovat. Bohužel nedokázala, abych mohl chodit, a proto jsem upoutaný na invalidní vozík. Ale i s tímto postižením jsem zvládl školku, školu a nyní jsem žákem střední soukromé školy Educanet obor informatika. Tuto školu jsem začal studovat hlavně proto, že mým koníčkem jsou počítače a chtěl bych se o nich dovědět co nejvíce, abych byl schopný je sám obsluhovat a i poradit jiným.
Odborné předměty na této škole mne velmi zajímají. S pomocí mé paní asistentky, bez které si výuku neumím představit, se snažíme zvládnout všechny předměty. Až vystuduji tuto školu, mám v plánu pomáhat jiným nevidomým lidem s prací a nastavením počítače. Občas již teď pomocí internetu pomáhám svým nevidomým kamarádům. Doufám, že díky této škole se dokážu v ovládání počítačů zdokonalit. Toto je asi tak nějak shrnutý můj dosavadní život.
Sedím pri kávičke a nejako mi začali behať myšlienky, kde sa tak zamýšľam, čím som prešla – aké bolo moje detstvo. Podelím sa s vami milí čitatelia.
Ako štvor ročná som začala navštevovať materskú škôlku v Levoči. A ako malá som si už vtedy uvedomovala, že som ďaleko od rodičov. Z mojím deckím rozumom som nemohla pochopiť, že raz to bude všetko dobré. Odlúčenosť od rodiny – dennodenne som nemohla volať mame, ocovi. Práve tých najbližších. Zrazu som sa ocitla niekde kde som nikoho nepoznala a do toho som nevedela ani po slovensky. Moje prvé dve slová boli: idem domov. Pre rodičov to bolo bolestivé, že takto museli svoju dcéru odviesť do neznáma. Dnes viem, že to bolo myslené dobre. Prečo sa to tak stalo? Kvôli hendycapu. Napriek odlúčeniu od rodičov, súrodencov a celej rodiny dnes musím vďačiť rodičom, že mi umožnili ísť tak do neznáma, kde som sa naučila všetko, čo je k životu potrebné. Viem, stalo to veľa trápenia aj bolesti, že od malička som nemohla ako ostatné deti byť doma, dennodenne ísť ráno do školy a potom sa vrátiť domov. Viem, aj dnes, že môj život napriek ťažkostiam má cenu. Žijem ako každý z nás. Mám domácnosť, skvelého manžela, pracujem a môžem byť užitočná. Pre začiatok som sa chcela podeliť pri kávičke, čím všetkým ide moja myseľ. Za váš čas ďakujem.
Milí přátelé,
Asi se podivíte nadpisu tohoto článku, ale věřte nebo nevěřte, píše jej předčasně narozené dítě, které se narodilo milující a něžné mamince, dvacátého šestého března v roce 1980. Ani nevím, co mě takříkajíc táhlo předčasně na tento svět, faktem však je, že jsem se narodil asi o měsíc dříve, než bylo vhodné. Což o to, pro mou milující mámu jsem představoval radost, kterou bývá zaplavováno srdce matky, která se těší na narození Svého dítěte. Naneštěstí se však začaly za nedlouho projevovat komplikace dané salmonelózou a rychlejším příchodem na tento svět. Mé plíce najednou přestaly pracovat, jak by měly, a jako kojenec týrán salmonelózou jsem byl přemístěn odborníky z inkubátoru do respirátoru. Díky laskavým lékařům z nemocnice v Zábřehu v Ostravě jsem měl tu čest přežít. Avšak předčasný příchod na svět kromě traumatizujících zážitků z mých nemocí pro mou mámu přidal ještě jeden problém. (Pokračování textu…)