Mléko koupené v obchodě je pasterované, tedy již tepelně upravené a můžeme ho pít, aniž bychom ho museli převařovat. Jiná situace nastává, jestliže si opatříme čerstvě nadojené mléko domácí výroby. Takové je vhodné převařit, aby se zabránilo případné infekci. My jsme měli po dlouhé roky báječný zdroj domácího mléka, jelikož babička měla krávu a denně jsme si přinášeli 2 litry tohoto zdravého moku. Mléko jsme samozřejmě převařovali. K tomuto účelu jsme měli k dispozici dva kastroly. Nerada jsem je umývala, protože se mléko většinou trochu připálilo. Pokud někdo nestál u vařiče a vyloženě nehlídal stav hladiny dovařujícího se mléka, zpravidla nečekaně opustilo hrnec. V tomto ohledu je mléko nevyzpytatelné, a tak podle zákona schválnosti často nastávaly situace, kdy mělo mléko navrch a kromě kastrolu jsme čistili i vařič. To ale nic není ve srovnání s tím, co zavinilo jednoho dne vysvědčení.
Jako obvykle jsem donesené mléko vlila do kastrolu, ten postavila na vařič a zapnula plotýnku. Abych neztrácela čas, šla jsem mezitím psát vysvědčení, která jsem měla zítra orazítkovat a odevzdat v ředitelně. (Tehdy ještě nebyla jiná možnost, než psát perem a pokud možno krasopisně, později jsem psala na stroji, nyní je na to software, do něhož se vše vyplňuje na pc.) Pochopitelně jsem byla skálopevně přesvědčena, že za chvíli zajdu mléko zkontrolovat.
Začínám psát, a hned první vysvědčení kazím. Nevadí, mám jedno navíc. Po chvíli jsem zcela zabraná do práce, jde to velmi pomalu a ve svém soustředění přestávám vnímat čas. Jak se tak snažím, náhle můj nos zachytí jakýsi divný závan. Zavětřím. Co to je? Óóó… vyletím od psaní jako střela… no potěš, to asi uteklo mléko! Na chodbě je kouřmo, takže rychle do kuchyně, ale tady už vůbec není vidět. Kuchyň je plná štiplavého dýmu. Poslepu a se zadrženým dechem tápu k oknu, abych dým pustila ven a vzduch dovnitř. Poté tápu směrem, kde tuším vařič. Hurá, jsem u něho, otáčím knoflíkem a vypínám plotýnku. Na doutnající kastrol přes ten dým ani nevidím, tak ho zatím jen přesunu na vedlejší plotýnku a ponechám osudu a rychle se vracím do obýváku vyrovnat kyslíkový dluh. Na schodech to zaduní a přiřítí se naši kluci s otázkou, co to je za smrad. Nakukují do kuchyně, avšak rychle dveře zase přirazí a krčí nos. Aha, zase uteklo mlíko. Raději vyráží ven sledovat, jak se od nás valí dým. A to zrovna ve chvíli, kdy sousedé diskutují, jestli u nás nehoří a jestli by neměli zavolat hasiče. Chlapci zaujatě vysvětlují a hasiči mají klid. I když větráme, je zápach stále strašný, ale kuchyň již prokoukla. Odvažuji se opatrně přiblížit k vařiči a kastrolu. Tedy spíše k torzu původního kastrolu, protože už vůbec nevypadá jako kastrol, ale spíš jako nádoba od asfaltu, černá, smrdutá. Vynáším kastrol před dům a pokládám ho na beton. Leží a děsně páchne. Příšerný puch se line celým domem.
Kastrol jsme museli vyhodit. Vysvědčení jsem stihla napsat a naštěstí ani nijak výrazně nepáchla. Vařič jsem drhla neuvěřitelně dlouho, než získal opět svůj vzhled. Odporný odér jsme v domě cítili minimálně dva měsíce. Nejen cítili, neboť i my jsme jím byli cítit.
A na závěr dobrá rada – v žádném případě nepište nic důležitého, máte-li na plotně mléko!
