Jít poprvé sama do restaurace po oslepnutí bylo malým dobrodružstvím. Sebrat odvahu vyrazit do neznámého prostředí a necítit se trapně, že potřebuji pomoc a lidé na mě budou třeba zvědavě koukat…
Ale servírka byla ochotná, dovedla mě na místo. Problém je hned s přečtením jídelního lístku, co si vybrat a přitom dlouho nezdržovat obsluhu? „Dobrý den, prosím, řeknete mi, co dnes máte dobrého k obědu?“ – a ono to funguje. V prvním okamžiku jsem nedomyslela, co jsem si objednala- kuřecí špíz. Obsluha mi přinesla příbor ve stojánku s ubrousky, ale problém nastal, když mi položili na stůl porci jídla. Zjistila jsem, že je všechno na jehle, jak jsem opatrně vidličkou zjišťovala, kde co na talíři mám. Rozhodla jsem se udělat svůj první hrdinský čin v restauraci a sundat maso z jehly. V první chvíli se mi podařilo jehlu chytit za ostrý konec, tak jsem lehce přejela vidličkou na opačnou stranu, uchopila jehlu za očko a s modlitbou na rtech jsem maso opatrně stáhla na talíř a zdařilo se! Moc jsem si pochutnala a měla radost z překonané překážky:)
Postupně jsem nabrala odvahu a zkušenosti, že dát si třeba pečenou kachnu s perníkovou omáčkou není o samotě v restauraci nejlepší. Naštěstí nejsem ani milovník ryb. A nedávám si ani vídeňskou kávu, riziko pádu šlehačky na stůl při míchání lžičkou je příliš vysoké:)
Zjistila jsem, že o spoustu věcí se dá požádat personál. Třeba, jestli by mi jitrnici ohřáli bez střívka, abych s ní nemusela zápasit nebo aby mi do poháru nedávali deštníček, nebo brčko do sklenice, abych si nevypíchla oko.
Nepříjemnou zkušenost mám, když mi v létě do sklenice s pitím spadla vosa, já se napila a dostala jsem žihadlo do rtu. Byl to úlek, ale byla jsem vděčná, že jsem ji nespolkla.
Nejtěžší bylo překonat ostych jít jako normální host na oběd.
