Nikdy jsem se neučila jinak, než vizuálně. Poslechově jsem si nezapamatovala jakživ nic. Takhle prostě moje paměť vždy fungovala. Tak nyní to musí začít fungovat docela jinak.
Pamatuji si dva zlomy, kdy jsem začínala tušit, že je něco v nepořádku. První od mého šéfredaktora: „Olino, proč si nemaluješ oči?“
Odjakživa jsem měla dlouhé řasy, ale prostě jsem si jedno oko tak asi od pětadvaceti let nějak neuměla namalovat.
Druhý bod zlomu. Oční lékařka na mne v mých třicet letech ječela: „Nemám na starosti jenom vás! Zkouším na vás půl hodiny všechny možné dioptrie. Není prostě možné, aby to vaše levé oko na nic nereagovalo!“
Nevím, jak nazvat vyšší mocnost, díky níž jsem tehdy byla novinářkou a týž šéfredaktor, který mi přátelsky vytýkal, že si nemaluju mé dlouhé blonďaté řasy, mě pověřil reportážemi ze světa paralympioniků.
Zimní paralympiáda v japonském Naganu mě svedla s lékařem výpravy. Vesele jsem mu řekla, že budu příště soutěžit za slepejše, že nevidím tamto a hentam a jinak vůbec vidím dost divně. „Neblbni, Olino, ty fakt nevidíš!“ řekl mi dost ostře ve chvíli, kdy jsem se nějak netrefila na schodech, protože mi připadaly jinde, než opravdu byly. „Už ať jsi u mne v ordinaci, až se vrátíme.“
Samozřejmě, že jsem tam přišla až tak za rok. Na rozdíl od běžných očních doktorů mi neměřili jen dioptrie, ale koukli mi do oka… a nastalo jakési divné šeptání.
Zkrátím to. Na levé oko jsem tehdy vlastně viděla jen rozostřené obrysy. Glaukom je prostě svině a postupuje pomalu a o to zákeřněji. Uf, tehdy jsem levému oku nadávala, že je k ničemu a zlaté pravé očičko, které vidí jako rys ostrovid.
Pak nastala pecka. Navzdory operacím se levé oko podařilo podchytit jen do stádia světlo a stín. To pravé je nyní ve stádiu obrysy. No vida. A přesto mi připadá, jak úžasně ještě vidím.
Učím se pohybovat v počítači poslepu.
Stále v tišší a tišší pokoře sleduji na serverech, jak vůbec nic neumím, jak lidé, kteří na rozdíl ode mne nevidí už ani to pracné a stěží mnou upochopitelné semtam písmeno, hbitě pohybují prsty a pro mne tak zrychlenou řečí, že mi připadá jako marťanský jazyk, ovládají počítač pětkrát rychleji než v dobách, kdy jsem to ještě uměla ukoukat.
Jim bych chtěla moc poděkovat a díky nim se už skoro nebojím toho, až se odporoučí i ten zbyteček oka.
