Není nad „KVALITNÍ“ barvu na vlasy milé dámy, že?

To jsem si jednou koupila barvu, že se jako vyfiknu. Krásná rubínová, hned jsem se do ní zabouchla…
Zase trošku prokouknu, pomyslela jsem si, a aby to bylo joooooooo šik, naplácala jsem si barvy hned dvě (jedna mi nestačila nikdy). Barvení proběhlo úspěšně. Protože venku bylo krásně, rozhodla jsem se onu krásu dát na odiv všem a šla se projít. Přítel říkával: „Když Roženková vyleze ven, začne zaručeně pršet…“ a tak se pochopitelně stalo. „No bóže, nejsem z cukru“, říkala jsem si, nicméně jsem se vydala na cestu k domovu. Lidi na mě koukali dál, ale tak nějak divně. To mi začalo být divné. Někteří, jakoby s úlekem jiní soucitně, jakoby mi chtěli dát bombón, nebo čokošku. Hm, asi jim hráblo, prolítlo mi hlavou. Naštěstí jsem dorazila domů, šla si do koupelny vysušit mou parádu na hlavě. Pohledem jsem zavadila o zrcadlo. Skoprněle jsem zírala. Nevěděla jsem, jestli mám začít řvát, smát se, případně sebou fláknout rovnou o zem. Barvička samozřejmě pustila a já byla rudá, jakobych dostala vejprask. No, dnes už se tomu směju a při výběru barev si dávám jó majzla, abych neděsila okolí víc než je nutné. Krásný dník bez nehod vám přeji, lidičkové a lidičky