Pomalu ale jistě nám docházel chleba, i jala jsem se zadělat těsto, že jako správná „hospodyňka“ upeču nový.
Nasypala jsem tedy do mísy mouku, rozdrobila droždí, na něj nasypala cukr, zalila vlažnou vodu a nechala vzejít kvásek.
Kvásek byl relativně rychle. Dolila jsem ještě sklenici vody, přidala sůl, kmín a začala si pomalu zadělávat těsto. Na chleba je to pracnější, ale co si budem…, není nad domácí, voňavý chléb a tak jsem si už malovala, jak mezi kynutím opravím ještě jednu knihu, pak si dám sprchu a pak…
Vše šlo podle plánu, naposledy jsem se podívala na stav kynutí, přikryla těsto utěrkou, v duchu se pochválila, jak jsem šikovná holka a šla odnést osušku do koupelny. Po návratu do kuchyně jsem zůstala stát „jak opařená“. Naše milá číča si prostě a jednoduše na míse s těstem ustlala. Zařvala jsem, ona se pochopitelně lekla a jen se vymotala z misky, následoval její bleskový úprk, při kterém se málem mimochodem přerazila; částečně vyčnívající utěrka zmizela v hlubinách mého krásně vypracovaného těsta. Po dvacetiminutovém marném boji – těsto versus utěrka – jsem vytáhla cosi, co se podobalo spíše „utěrce v těstíčku“, a s politováním mohla konstatovat pouze to, že těsto mohu dělat znovu, neboť to, co v misce zůstalo, by bylo tak na jednu ušmudlanou housku…
Ponaučení??? Nikdy nenechávejte ani na minutu číču bez dohledu, nechcete-li mít z těsta vodní postel pro svého domácího mazlíka!!!
Pro tentokrát jsem těsto udělala znovu (zahrála si na bachařku) a jdu tedy konečně upéct chleba, tak držte palec, aby se pro změnu třeba nespálil.
Martina
