Vánoční květy, jejich význam a pověry

Když si vyprávíme o nejrůznějších vánočních obyčejích, nemů-
žeme se nezmínit o květech, které jsou urychleny tak, aby roz-
kvetly na Štědrý den. Jsou to známé „barborky“, větvičky
višní, třešní, někdy i jabloní, které nám na světle a v teplé
místnosti obvykle rozkvetou přehršlí jemných květů. Těmto
rozkvetlým větvičkám byla v lidových představách přičítána
kouzelná, věštebná moc.
Historie vánočních květů je spojována s křižáckými válkami.
Tehdy si křižáčtí bojovníci i poutníci k Božímu hrobu, vozili
z Palestiny na památku tak zvanou „růži z Jericha“. Uschlá
rostlinka byla schopna po zavlažení znovu ožít a díky této
vlastnosti byla opředena mnoha pověrami a představami.
Poutníci z východu věřili, že „růže z Jericha“ se oživí vždycky
na Štědrý den.
Venkovský lid neměl možnost získat takovou vzácnou a exo-
tickou květinu, ale dovedl si obstarat jiné, ze svého blízkého
okolí, které rozkvétaly také na den božího narození a byly
schopny věšteckého kouzla.
V Čechách se větvičky třešňové či višňové trhaly na svátek
Barbory, na Moravě na Ondřeje a byly výhradně v péči dívek.
Místo do skleníku se dávaly do teplého chléva. Jako rozkvetlé
měly několikeré použití. Jednak věštily vdavky a dovedly roz-
poznat čarodějnice, což bylo v dřívějších dobách nebezpečně
důležité.
Na Náchodsku z rozkvetlých „barborek“ usuzovali na raný
nebo pozdní příchod léta.
Na Královéhradecku se věštívalo z větvičky jabloňové. Když
rozkvetla, provdalo se děvče v příštím roce.
V některých krajích, jako kupříkladu na Valašsku, se větvička
zasazovala do kořenáče a zalévala každé ráno odraženou
vodou přímo z úst. Když na vánoce rozkvetla, věnovala ji
dívka, vhodně ověnčenou, svému chlapci za klobouk. V jiných
krajích se dívky naopak se svou věštbou tajily, aby jen ony
zvěděly, bude-li svatba nebo ne. Když totiž větvička některé
nevykvetla, což se vždycky může stát, šuškalo se po vsi,
že není panna.