Co se mi zas stalo… (ne poprvé). Mám tašku na kolečkách, abych se netahala s nákupem jak pako. Je modré barvy. Na sebe jsem si navlékla modré paleto, modré rifle, nic netušíc, co se za okamžik přihodí. Jak jsem si tak vykračovala z nákupu, tašku plnou, zezadu v kapse vyčnívající lejstra z pošty, šinula jsem se hlemýždím tempem přes hřiště domů, měla jsem divnej pocit, že za mnou někdo jde. Takovej ten nepříjemnej pocit v zádech, nuže zrychlím tedy krok, ale za sebou slyším klusání dál. Dobrá tedy, řekla jsem si v duchu a malovala si, kam případně pronásledovatele kopnu nejdříve a zastavila se úplně. Doběhl mne postarší pán a než jsem se na cokoli zmohla spustil na mě tak, tak popadajícím dechem bandúrskou – „Teda, ale to vám musim teda říct, takle by to teda jako nešlo“, já na něj s odpuštěním čuměla jak puk a netušila oč gou a on pokračoval dál „no co si myslíte, noviny maj být ve schránce v pět a ne až o půl šesté, já si pak ani kafe nemůžu vypít, takle se to prostě nedělá…“ No milej pán mi nedal prostor ani k nadechnutí, ne to k vysvětlení a takto mi nadával snad 5 minut. To už jsem nevydržela a vyprskla smíchy. Přišlo mi to prostě komické. Hlavou mi jen prolétlo, čeho všeho ty se holka nedožiješ… Teprve poté pán zmlknul, vytřeštil pro změnu oči on a to já konečně mohla říct „milej pane, že si nemůžete v klidu vypít kafe, to mne sice mrzí a kdybych byla pošťačka, asi bych si to vzala k srdci, ale že nejsem, ani noviny neodebírám, přeju vám hezký den a ani se na vás nebudu zlobit.“ Otočila jsem se na podpatku a kráčela dál. Pán stál doslova s otevřenou hubou a jen za mnou štěkl něco jako – „No, ale je to strašný s těma pošťákama viďte paní?“ No já se doma tlemila jak střelená ještě dobrou hodinu… Člověk jde koupit housky a pomalu by dostal vejprask… To prostě nevymyslíš…
Martina
