Nejděsivější vražda v českých zemích: policie odhalila podezřelého po 80 letech!

Muzeum Policie České republiky vytáhlo v rámci desátého ročníku Pražské muzejní noci, jež se koná v noci ze soboty na neděli, z archivu několik překvapivých skutečností. Přenáší diváky o osmdesát let zpátky, do roku 1933, kdy se stala dosud neobjasněná vražda mladé prostitutky Otýlie Vranské.
Je pachatel opravdu tak neznámý, jak údajně vyplynulo ze stohů starých spisů, nebo jen měli policisté ve třicátých letech klapky na očích?
Když 2. září roku 1933 otevřeli zřízenci na nádraží v Bratislavě kufr, který kdosi „zapomněl“ ve vlaku z Masarykova nádraží v Praze, polil je studený pot. Místo ponožek, pyžama a knížky, které lidé při cestování obyčejně vozí při sobě, je čekal obsah vskutku neobvyklý. V kufru byly úhledně naskládány lidské údy – nohy a hlava zatím neznámé ženy.
Děsivý kufr
Podobně děsivé „překvapení“ čekalo týž den také zřízence na nádraží v Košicích. I tam totiž zůstal, v rychlíku číslo 2 z pražského Wilsonova nádraží, jeden zapomenutý kufr. V něm byl uložen lidský trup. Jeden z nejznámějších zločinů české kriminalistiky právě začal psát svoji historii.
Okamžitá pitva poskytla kriminalistům cenné informace, od nichž mohli své vyšetřování odvíjet. Především potvrdila to, o čem snad nemohlo být pochyb, totiž že části těla patří jedné ženě, jež byla zavražděna neskonale brutálním způsobem. Smrt jí způsobily dvě rány do hlavy ostrým předmětem, pravděpodobně kuchyňským sekáčkem. Pak vrah dvěma řezy oddělil hlavu od trupu a až teprve poté ženu ještě sedmkrát bodl do oblasti srdce.
Pátrání se ihned rozjelo na plné obrátky. Zásadním krokem bylo zjistit totožnost zavražděné ženy. Policie i tenkrát spoléhala na média: fotografie kufrů i hlavy, která v nich byla nalezena, zveřejnily všechny noviny. Ač mediální humbuk nakonec případu spíše přitížil, otištění fotografií se v tu chvíli ukázalo jako chytrý tah. Hned v zápětí se totiž přihlásily dvě ženy ze Slovenska, jež v zavražděné poznaly svoji třetí sestru. Tak byla Otýlie Vranská konečně identifikována.
V pátrání po jejím vrahovi nemohl policii nikdo pomoci lépe než všemocná veřejnost. 4. září 1933 uspořádalo pražské policejní ředitelství výstavu kufrů a dalších věcí s případem souvisejících: prostěradel s červeně vyšitou iniciálou K, do nichž byly ostatky zabaleny, listu z trhacího kalendáře i propagačního letáku ČSD a novinových listů, které byly v kufrech nalezeny. Tímto gestem policie žádala svědky, kteří by mohli cokoliv vědět, aby k případu vypovídali. Stěžejní mohlo být vypátrání majitele kufrů: jeden z nich byl totiž odborně opravován a pachatele, který kufry na nádraží přinesl, si nutně musel někdo všimnout.
Byl vrahem zákazník?
Na povrch začaly postupně vyvstávat nové poznatky. Otýlie Vranská, narozená roku 1911 na Slovensku, prý byla žena lehkých mravů, spíše příležitostná prostitutka. Do Prahy přijela teprve v březnu 1933, aby nalezla štěstí. Mohl ji snad zabít některý z jejích zákazníků?
Mediální masáž udělala v tehdejším vyšetřování pořádný zmatek. Nejen že kriminalisty sváděla na špatnou stopu, ale bublinu nafoukla natolik, že se z případu stal celostátní fenomén. Obrovskou senzaci vyvolal tzv. Fantom ulice, který začal médiím dopisovat, že to on ženu zavraždil. Lidé začali posílat anonymy – tu s přiznáním, tu s tipem, kdo je „zaručeným“ vrahem Otýlie Vranské, čímž si povětšinou jen vyřizovali osobní účty.
Do hledáčku se mnohdy dostaly i uznávané kapacity, mezi všemi například uznávaný pražský chirurg Arnold Jirásek, jenž se přátelil s prezidentem T. G. Masarykem. „Existovala fáma, a někteří lidé jí věří dodnes, že ve své závěti se doznává k vraždě Otýlie Vranské. Ale i to je falešná stopa – kopie jeho závěti je uložena v Muzeu Policie České republiky a o Otýlii Vranské tam skutečně není ani slovo,“ přibližuje, kam až byli anonymní pisatelé schopni zajít, Radek Galaš, vedoucí správy sbírek Muzea Policie České republiky.