Po prudkém zánětu mozkových blan ve svých 19 měsících zcela oslepla a ohluchla. Přes svůj dvojnásobný handicap z ní vyrostla inteligentní a krásná žena. Zásluhou své učitelky Anne Sullivanové, která provázela Helenu po celý život, se naučila nejen mluvit, ale dokázala absolvovat i studium na Harvardské univerzitě a získala doktorát.
Již její první kniha „Povídka mého života“ měla nečekaný úspěch. Některé další její díla byly přeloženy i do českého jazyka.
Proslavila se natolik, že se stýkala nejen se všemi tehdejšími americkými prezidenty, ale i s světovými osobnostmi, jakými byli Mark Twain, Caruso, Charlie Chaplin a jiní. Pomohla založit Americkou nadaci pro nevidomé, která se jim snažila zlepšit životní podmínky.
Dorozumívala se dotekovou prstovou abecedou, měla i schopnost číst lidem ze rtů konečky prstů a rozeznávat vibrace jejich úst. Tuto ojedinělou metodu, nazývanou Tadoma, ovládalo jen několik málo lidí na světě, většinou neslyšících.
Přestože byla hluchá, milovala hudbu, kterou vnímala celým povrchem těla.
Po první světové válce se Helena Kellerová zapojila do pomoci válečným slepcům celého světa. Z její iniciativy vznikl Fond pro zahraniční slepce (American Fundation For the Overseas Blind).
Napsala také knihy: „Optimismus“, „Svět, v němž žiji“ , „Píseň o kamenné stěně“ „Ze tmy“ a „Moje náboženství“, v níž se opírá o názory švédského mystika Emanuaela Swedenborga.
Citáty H. Kellerové
„Víte, co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.“
„V úplné tmě a tichu, které mě oddělují od světa, mi ze všeho nejvíc chybí přátelský zvuk lidského hlasu. Slepota odděluje člověka od věcí – hluchota od lidí.“
„Byť i svět byl plný utrpení, je také plný toho, čím se utrpení překoná.“
„Hodinka na samém vrcholu hory by nebyla ani zpolovic tak nádherná, kdyby nebylo nutné překlenout tmavá údolí.“
